Vzali mě na dvě školy.

Pro některé lidi jsem šťastlivec.

Já sama se ale vidím spíš jako zoufalce.

I přesto, že jsem měla angínu a všechny přijímačky jsem dělala v dost hroznym stavu :D vzali mě na dvě školy.

Na VŠE na obor Cestovní ruch.

A na Jihočeskou univerzitu na filologii na obor Italština.

Celou dobu jsem si myslela, že chci jít hlavně do těch Budějovic, protože italštinu miluju a chci se tomu věnovat. Když teď ale mám před sebou ty výsledky, najednou si uvědomuju, že jsem vlastně pořádně nechtěla ani na jednu z těch škol, na kterou jsem se hlásila, protože já zkrátka nevím, co chci v životě dělat. Jediný, co vím, je, že chci zkusit přihlásit se na FAMU a na VŠUP... znova. Vím, co mě baví a je mi celkem jedno, jestli se tím uživím nebo ne.

Ten problém je, že jsem se už smířila s tím, že mě na tu italštinu nevezmou a zapsala jsem se na VŠE s tím, že to zkusím a že kdyžtak příští rok půjdu jinam. Ale najednou jsem přijatá na obojí. Zapsaná na VŠE, protože tu italštinu jsem se dřív nedozvěděla, ale přesto přijatá na obojí. A nejspíš i kdybych to věděla, tak tak den či dva předem a za tu dobu bych se nestihla rozhodnout. Samozřejmě můžu být zapsaná na obojí s tím, že tedy tu VŠE prostě studovat nebudu, jenomže najednou zkrátka nevím a nejsem se schopná rozhodnout, protože cítím, že i ta italština byla výkřik do tmy. Já vím, že ten jazyk miluju a chci se mu věnovat, ale zkrátka mám pocit, že to asi nechci studovat na vejšce. Nebo jde možná hodně i o to, že bych se musela přestěhovat do Budějovic... a já jsem ráda doma, jsem ráda v Praze a ten cestovní ruch mě může bavit, zajímá mě to... jenže je tam spousta otazníků... jako třeba: dokážu udělat zkoušku z matematiky? Budou mě bavit ty ekonomické předměty? To zjistím... a pak budu třeba litovat, že jsem nešla do těch Budějovic. Jenomže když si představím, že tam jdu, chce se mi spíš brečet, než že bych měla radost. Těší mě, že jsem se tam dostala, ta škola je hezká, dokonce tam jde jeden kámoš a tak, ale nedokážu si to představit... mám dojem, že bych tam i tak nevydržela a vrátila se do Prahy. Zkrátka je to další rozhodnutí, které musím udělat... a kterého se bojím. Mám čas do 4. září, kdy je zápis na tu Jihočeskou univerzitu, ale já vážně nevím. Zkrátka nevím a bojím se. Nejradši bych nešla jinam. Sebrala bych se a na rok odjela někam do ciziny hlídat děti. To je moje představa příštího roku... představa toho, co by měl člověk udělat, když neví, co se svým životem... prostě někam vypadnou, někam na zkušenou, a zjistit to. Jenomže to by u nás doma nikdy neprošlo. Pokud do ciziny, tak jedině na erasmus, přes vysokou... nemohla bych nejít na školu, když už jsem se na ní dostala. Ach jo... jsem vážně asi trochu blázen... nesnáším tahle životní rozhodnutí, většinou jsou tak hrozně těžká, že když na ně myslím, ani nemůžu dýchat. Nevím, co se svým životem, jak bych mohla, je mi teprve 19. Nedokážu vám říct, co chci dělat zbytek života, kde se vidím za 20 let... můžu vám říct, kde bych se vidět chtěla, ale to jsou jen takové ty dětské bláhové sny, které se stejně nikdy nevyplní. Ale třeba ano. Kdo ví.

Jen jsem se z toho potřebovala vypsat. Asi jsem v tuhle hodinu po čtyřech pivech neměla zjišťovat, jestli jsem nebo nejsem přijatá, mám z toho jenom bolehlav. A by the way, asi jsem si zlomila prst :D no uvidíme, jestli do rána zmodrá ještě trochu víc :D Dobře, já si ho nezlomila, zlomila mi ho kámoška, když jsme hrály squash :D Radši už půjdu, melu kraviny.

-Angie.

P.S.: Na dnešek mám v plánu hodně článků, no až pozdějc, půjdu spát :D