Rozhodla jsem se mezi těmi všemi články s novinkami ze Sundance, že si udělám trochu času a proložím to i něčím jiným. Konkrétně pak článkem o filmu La La Land, který jsem slibovala už před několika týdny. Čekání na tenhle film se zdálo nekonečné, ale už v úterý 10. ledna na to konečně došlo. S mamkou jsme zašly do kina na film, o kterém se teď hodně mluví a je hodně oceňován. Trochu jsem se bála, že se mi nebude líbit, protože od něj budu očekávat příliš, ale to mi nezabránilo v tom na něj jít. Těšila jsem se na něj příliš dlouho na to, abych ho v kině vynechala. Kdo ví, kdy by se dostal na internet, abych si ho stáhla. Déle už jsem čekat nemohla ani náhodou. La La Land jsem zkrátka musela vidět, co nejdřív to šlo. A to i přesto, že mi nebylo dobře, šla jsem ze zkoušky a byla jsem utahaná jako pes. Myslím, že ten film mě vyléčil z přicházející chřipky. Přesto jsem tenhle článek odkládala. Proč? Nejspíš proto, že je pro mě z nějakého důvodu mnohem těžší psát o filmech, které si zamiluju, než o filmech, které se mi nelíbí nebo se mi líbí zkrátka tak nějak... normálně. Všechno, co jsem cítila, když jsem se dívala na ten film, jsem chtěla dokázat správně formulovat, aby to nevyznělo jako plytký sentimentální žvást. Jestli se mi to povedlo netuším, ale alespoň jsem se k tomu konečně dokopala. Vím, že jsem tu v poslední době nic nepsala, ale tak nějak jsem ztratila tu potřebu na konci roku a nalezla ji znovu až teď. Stejně jako vždycky upozorňuji, že tento článek bude obsahovat spoilery, stejně tak bude obsahovat můj a jenom můj názor. To, že se mně film líbil neznamená, že musí všem. Pokud se tedy po přečtení rozhodnete na film kouknout a nebude se vám líbit, neházejte to prosím na mě :D
La La Land je film režírovaný Damienem Chazellem, který režíroval už jeden z mých oblíbených filmů z poslední doby. Ten film se jmenoval Whiplash a více si o něm můžete přečíst tady. Když jsem zjistila, že se chystá natočit film z prostředí Los Angeles ve stylu starých filmových muzikálů z 50. let na způsob Singin' in the Rain a k tomu do hlavních rolí obsadil Emmu Stone a Ryana Goslinga, okamžitě jsem věděla, že to budu chtít vidět. O čem film vlastně je? Film vypráví příběh mladé ženy pracující v kavárně v Hollywoodu, která před 6 lety přijela do Los Angeles se snem, že se stane známou herečkou. Za těch 6 let si však prošla už haldou castingů a stále se jí nepodařilo prorazit. Hned na začátku filmu se setkáváme i s druhou hlavní postavou, kterou hraje Ryan Gosling. Jmenuje se Sebastian a cítí, že jeho životním posláním je zachránit jazz. On sám je skvělý pianista, přesto neúspěšný a musí brát i tak ponižující kšefty, jako hraní Vánočních koled. Jeho snem je založit si vlastní jazzový klub, kde by každý hrál jak chtěl a co chtěl. Skutečný, syrový jazz. A to byl jeden z aspektů, proč se mi tenhle film hrozně líbil. Protože já zkrátka miluju jazz. Tihle dva se setkávají několikrát v období, které se nedá úplně považovat za nejúspěšnější. A ano, čekáte správně. Zamilují se do sebe. Oba dva ale stále chtějí to, co si pro sebe vysnili... a tak nějak zjišťují, že si musí vybrat mezi snem a tím, jestli dokážou být spolu. Tolik bych asi řekla k příběhu, ať vám tu zase nevykecám úplně každý detail. I když se nejspíš zmíním i o tom konci, protože ten se tak nějak nedá opomenout. Tohle není recenze, je to výkec a já vás varovala. Spoilers all around.
Jak už jsme se zmínila, film byl natočen ve stylu starých filmových muzikálů, přestože se odehrává v současnosti. Jeden by čekal, že to bude jeden velký nepřirozený sentimentální kýč, ale není tomu tak. Ten film je ztělesněním naprosté dokonalosti. Dobrá, nejsem úplně objektivní. Ale už jsem objektivní, když řeknu, že ten film je opravdu krásný, dojemný, herecky úžasný, má krásnou hudbu a svým způsobem je zkrátka kouzelný. Já jsem pociťovala dost silnou nostalgii, když jsem seděla v kině. Rozbrečela jsem se štěstím nad krásou toho filmu už při úvodní scéně a to ještě nic nebylo. Ale všichni víme, že jsem plačka. Singin' in the Rain je můj oblíbený film, jak bych mohla necítit nadšení a nostalgii netuším. Lidé sice normálně nevedou rozhovor písní a dokonce u toho ani nestepují, ale to neznamená, že film, ve kterém to tak probíhá, musí být nutně nemožný. Já osobně miluju hudbu a mám ráda muzikály, miluju filmy a mám ráda tanec, takže já jsem zkrátka musela být nadšená. Kamarádka Katarína včera zmínila film Into the Wild v souvislosti s La La Landem. Nevěděla toti, jestli na La La Land do kina jít, protože se bála, že to bude podobné jako Into the Wild. Je to jako srovnávat nebe a dudy. V La La Landu je spousta hudby, toho zpěvu ale zase tolik ne, aby to působilo rušivě. Občas mají v těch filmových muzikálech takový zlozvyk, že z toho v podstatě dělají už skoro operu. Celým La La Landem se prolíná krásná jemná muzika, ale není to celé zpívané. Probíhají tam normální mluvené rozhovory, není to jeden taneček za druhým. Ten film zkrátka funguje jako jeden velký celek, kombinace filmu a muzikálu se skvělou hudbou, nejen jazzovou, a jestli vám někdo bude tvrdit, že La La Land je špatný film, tak prostě kecá. Objektivně totiž nikdo nemůže říct, že to je špatný film. Může říct, že se mu nelíbil, ale špatný zkrátka není. To je fakt. Ne názor.
Teď už přichází čas na tu nejvíc spoilerovou část, budu totiž mluvit o závěru. Moje mamka při cestě z kina řekla, že tomu filmu k dokonalosti už chyběl akorát klasickej sluníčkovej happy end plnej jednorožců. Takový názor měla spousta lidí, ale já s tím osobně nesouhlasím. Mně se líbí, že to skončilo tak hořkosladce. Nebrala jsem to jako žádnou sprchu na závěr nebo jako obří křivdu. Život není pohádka a tak i když se dva milují, nemusí vždycky skončit nutně spolu navždycky, dokud je smrt nerozdělí. Oba dva si splnili svůj sen, ale aby si ho mohli oba splnit, musely se jejich cesty rozdělit. Člověk měl sice pocit, že ti dva zkrátka patří k sobě i díky chemii mezi Emmou a Ryanem, ne bezdůvodně spolu už hráli pár ve třetím filmu, ale tak to zkrátka občas nechodí. Je to škoda a bolelo to, ale přišlo mi to jako dokonalý závěr filmu. Nejvíc mě potom dorazil ten sestřih toho, jak se mohl jejich příběh odehrávat, kdyby se některé věci staly trochu jinak. To mi přišlo docela zákeřné, i když zároveň opět krátně provedené. Tleskám Emmě a Ryanovi. Především scéna z konkurzu téměř v závěru filmu se mi zaryla do paměti. Emma si rozhodně zaslouží všechna ocenění a doufám, že letos schrábne i toho Oscara.
Co říci závěrem. Do tohohle filmu jsem se naprosto a hluboce zamilovala po prvním shlédnutí a rozhodně se k němu budu ráda a často vracet. Slzela jsem během filmu několikrát, ale nejen dojetím z příběhu, ale především dojetím z toho, jak nádherný mi ten film připadal. Zmiňovala jsem hudební, taneční a hereckou stránku, ale ten film je skvělý i po stránce vizuální. Je to skutečně režijně mistrovsky zvládnutá práce a asi není jediná věc, kterou bych tomuhle filmu dokázala vytknout. Přesně jak jsem čekala, šla jsem do kina a hned jak film začal, tak mě zasáhl svou plnou silou a já jsem byla ztracena. Nejmenovaný český herec sedící v řadě přede mnou sice v jedné chvíli vypadal, že usnul, ale zřejmě se mi to jen zdálo. Už hodně dlouho se mi v kině nestalo, že by všichni i po skončení samotného filmu seděli a čekali, až zazní poslední tóny hudby a zmizí poslední záběr závěrečných titulek. Taková kuriozitka na závěr, kdo by měl náhodou nějaké poznámky k hereckým výkonům, pokud by se někdo takový na planetě naskytl, tak všechno, co je zahráno na klavír v tom filmu, hraje Ryan Gosling, který v době, kdy získal roli, neuměl na klavír ani prd. Já hraju na klavír už přes 16 let a některé z těch věcí by trvalo se naučit měsíce i mně. Toliko k těm, kteří by třeba zpochybňovali, že si Ryan zaslouží Zlatý Glóbus, protože věřte tomu nebo ne, i tací se najdou.
Tím bych tenhle článek asi ukončila. Ještě zmíním, že hudbu k filmu dělal Justin Hurwitz a podle mě je ten chlap naprosto geniální. Ten film je podle mě celej geniální. Zkrátka a dobře, já ten film zbožňuju, dost možná se dostal i na první místo seznamu mých nejoblíbenějších samostatných filmů, takže pokud se vám film nelíbil, nebojte se mi to sdělit, ale raději přijďte s vážně hodně dobrým argumentem, proč si myslíte, že ten film není dobrý, protože ode mě má asi tak milion bodů z deseti. To dát nemůžu a tak skončím alespoň u té kulaté desítky.
Hodnocení: 10 bodů z 10.
A dalších milion k tomu, hawk.
Pac a pusu, Angie.
Já měla celou krabičku :D Ale ne, že bych jí celou vypotřebovala :D Ale hodila se. Alice je tam už ve stádiu, kdy není při sobě. Kdy neví, kdo to před ní sedí, kdo jí tam něco povídá. Ale Lydia tam stejně je a mluví k ní a to, co říká, vám tu přepisovat nebudu, ale co vám řeknu je, že vás to zkrátka dostane do kolen. A hlavně potom, když se Lydia ptá své mámy, jestli se jí to líbilo. A ona pořádně nereaguje. Ale když se zeptá: O čem to bylo? Tak Alice ze sebe dostane, že: Love. A u tohohle jsem málem odpadla. Yes mom, it's about love. V tom je tolik, tak hrozě moc. Neví kdo je, neví, kdo je Lydia, ale cítí tu lásku, i když pořádně neví, proč vlastně. Pořád je tam uvnitř, hluboko, ale je pořád tam. Hrozně moc to vystihla Kristen v jednom rozhovoru. Animace z toho i s textem vlevo. (Akorát si myslím, že to tehdy neříkala o postavě Alice, ale o té paní, se kterou se Kristen setkala, ale jistá si tím nejsem.) Lydia skutečně byla tím, kdo se s tím dokázal vypořádávat a to se mi na její postavě neskutečně líbilo, nehledě na tom, že ji Kristen stvárnila absolutně skvěle a naprosto realisticky. Hrozně se mi taky líbila scéna, kdy byli v divadle na její hře. Vidět Kristen na podiu bylo zajímavé, i když to byla falešná hra. Dovedu si jí představit, že by se někdy vrhla do divadla, ale nevím, jestli by o to měla zájem. Ale líbila se mi tam.
Hello there. My name is Angie. Welcome to my site about Kristen Stewart. I am already 10 years online and still counting. Who am I? A movie and tv show maniac, Potterhead, travelling lover, blogger, writer, linguist, occasionally a human being and most importantly, probably one of the biggest Czech fans of Kristen Stewart.
