Ptali jste se, tak vám odpovím.

Nejdřív chci říct, že napsat tenhle článek pro mě opravdu nebylo vůbec lehký a je dost možný, že ho za pár dní zase smažu. Jeden podobný už jsem jednou napsala, nevydržel na tumblru ani deset minut a musela jsem ho smazat. Já nikdy nemluvím o tom, co cítím. Nebo ne moc často. Jsem spíš ten typ, co trpí mlčky, protože nechci trápit ostatní tím, že je mi mizerně. Když se mě máma zeptá, co mi je, neřeknu, že se cítím pod psa, řeknu, že jsem unavená. Není pro mě vůbec snadné mluvit o svých emocích, nedělám to často a nedělám to ráda. Přesto, právě kvůli tomu, že bylo 3. července, jsem se rozhodla, že tenhle článek napíšu, protože mám pocit, že se z toho potřebuju vypsat, potřebuju, aby to někdo věděl, i když vím, že nechci, aby se někdo trápil proto, že se trápím já, ale zkrátka cítím, že to musím udělat. Ptali jste se, a tak vám teď vysvětlím, co to vlastně mělo znamenat. A budu mluvit naprosto upřímně. Kdo si to rozmyslel a nechce nic vědět, ať nečte dál. Protože na tomhle článku není nic pozitivního. Nic. Ani jediná věta, ani jediné slovo.

Rok 2012 stál za hovno. Tak moc, že jsem si myslela, že to ani horší být nemůže. Byl ale mnohem horší pro mou kamarádku... o tom ale mluvit nechci. Ten rok zemřeli tři lidé, které jsem znala. Mezi nimi byl i mámin bratranec. Můj... dá se říct strejda. Jezdili jsme společně s jeho rodinou na naší společnou chalupu mnoho let... a ačkoliv jsme měli hodně neshod a poslední dobou jsem si uvědomovala, že je to prostě idiot, měla jsem ho ráda, především kvůli těm vzpomínkám z dětství. Doufala jsem, že by rok 2013 mohl být lepší, dokonce i přes to, že jsem maturovala. Jenomže se posral jak mohl hned tři dny po svém začátku. Psala jsem vám tehdy o tom, co se stalo... ale spíš tak povrchově. Nikdy jsem nenapsala žádné podrobnosti, protože jsem na to zkrátka neměla. Myslím, že teď, když je to půl roku, už vím, že to dokážu napsat. A taky vím, že to svým způsobem potřebuju, protože mě to pořád trápí, pořád na to myslím a pořád mě to ničí, ale nedokážu o tom pořádně s nikým mluvit.

---

Když je člověku 18, moc si nepřipouští, že by vlastně někdo stejně starej jako je on, mohl umřít. Co by se přece mohlo stát? Jsme mladí... zdraví... máme život před sebou. Jenomže stát se může naprosto cokoliv. Tenhle rok mě naučil, že to tak zkrátka je. 3. leden 2013 nejen, že změnil životy mnoha lidí a k tomu dva životy zmařil, ale změnil mě způsobem, který se mi nelíbí. Od chvíle, co jsem se dozvěděla, co se stalo... jsem se hodně změnila. Cítím to v kostech. Možná to lidem okolo mě nepřijde, ale já osobně to vnímám. Od dne, co jsem se dozvěděla, co se stane, dost často nedokážu přestat přemýšlet o tom, že tenhle svět je prostě zvrácenej. Dřív, když mi zazvonil telefon, řekla jsem si "co zase kdo chce?"... teď, když mi zvoní telefon, jako první mě napadne: "co se zase stalo?". Posledních několik měsíců žiju ve strachu z dalších špatných zpráv. Co se vlastně doopravdy stalo? To zatím vlastně ani nikdo neví. Podstatné je, že spolubydlícímu mého spolužáka a kamaráda hráblo.... a zabil ho. A jeho přítelkyni, holku z vedlejší třídy... taky. Brutálně je zavraždil v jejich bytě. Když jsem četla o tom, že někdo zabil dva mladý lidi nedaleko od mého bydliště, řekla jsem si, že je to strašný a byla paranoidní, protože to bylo relativně nedaleko. Jenomže v sobotu, 5. ledna 2013... mi kamarádka napsala, o koho šlo. Asi půl minuty jsem si myslela, že je to jen nějakej debilní vtip. Po půl minutě jsem si chtěla myslet, že je to jenom debilní vtip. Prosila jsem tiše boha, ve kterého ani nevěřím, aby to nebyla pravda. A pak jsem se roztřásla, rozbrečela a nemohla přestat. Přes zoufalství jsem se ten den dostala k popírání a potom zpět k naprostému rozložení. Mám pocit, že ke stavu smíření jsem se pořád ještě nedokázala dostat. Když umře někdo, koho znáte tolik let a potkáváte ho každý den ve škole... je to strašný. O to horší, když zjistíte, že ho někdo zabil. Pořád jsem doufala, že se prostě spletli, že to není pravda, že to nebyli oni. Že v pondělí přijdou do školy a ani nebudou vědět, o co jde... jenomže nepřišli. Místo toho jsme přišli do školy a seděli ve třídě.. mlčeli.. a brečeli... A pak jsme šli i s třídnim do hospody. Člověk se tam dokázal smát, když jsme vzpomínali, ale nikdy to nevydrželo dlouho. Celý týden byl strašný. Ještě dlouho po tom to bylo strašný. Další den jsme se už chtěli učit, rozhodli jsme se, že nás to rozptýlí... což se i stalo. Jen ty první hodiny byly vesměs... dost hrozný. Profesoři se snažili... pronášet slova útěchy, jenže to bylo ještě horší. Nejhorší byl asi čtvrtek. V ten den tuším chytli vraha. Nebo možná zjistili, kdo to byl. Zveřejnili článek o tom, jak zemřeli. Policie to oficiálně neprozradila, ale únik informací je svině. Všechny nás to totálně zdrblo ještě víc. Atmosféra v té třídě byla dusivá. Půlka z nás odešla... a pak jsme seděli na chodbě a zase brečeli. Měla jsem pocit, že už ani nemám co brečet. A nejhorší byly ty zprávy z bulváru... to, jak to všude rozpitvávali... zprávy na TV Nova. Jenže já jsem na to prostě nedokázala nekoukat. Chtěla jsem vědět, co se stalo... I když je to nakonec vlastně jedno. Ani jednomu z nich to život nevrátí. Mám pocit, že bych to sem psát neměla... jenže už to v sobě zkrátka dusit nedokážu. Hádám, že to zase brzy smažu. A teď je jejich vrah ve vazbě... a kdy ho budou soudit? To je otázka... soudní systém v tomhle státě je fakt tristní. 3. července to bylo půl roku. Už jsem se dostala přes to období, kdy jsem brečela každý den. Pořád jsem se ale nezbavila bolesti v srdci... pořád jsem na to nedokázala přestat myslet a asi ani nepřestanu. Pořád jsem se nepřestala bát, že zapomenu. Že zapomenu, jak vlastně vypadali, jak zněl jejich hlas... Už teď mám problém si ho vybavit. Občas jsem si připadala jako pokrytec. Měla jsem pocit, že nemám právo být tak hrozně zničená z toho, co se stalo, protože jsme nebyli blízcí přátelé... prostě spolužáci, se kterýma se člověk občas bavil. Jenomže i tak na něj... vlastně na oba dva, mám vzpomínky, které nechci ztratit a které mi prostě zabraňují nebýt smutná. Zajímalo by mě, jestli to takhle vnímají i ostatní ze třídy. Jestli to mají stejně. Jenomže se nedokážu zeptat.

Nemohla jsem na 3. připravit články a tvářit se, že to, že je to půl roku od jejich smrti, nic neznamená.

Už nedokážu dál psát. Tohle stačilo. Už nemůžu. Cítím se zlomená. Nikdy dřív jsem nic takového necítila. Mám dojem, že i smrt babičky jsem snášela líp než tohle. Pořádně nedokážu říct proč. Asi je to tím, že byli tak mladí, že to byli lidi staří jako já, že jsem je vídala každej den... a tím, že je někdo zabil... Myslím, že tohle změnilo všechny, koho se to dotklo. Najednou jsme dospěli. Nikdo v tomhle věku by něco takového neměl zažít. Můj brácha ztratil kamaráda... asi dva nebo tři týdny potom... jeho kamarád z gymplu spáchal sebevraždu... život není fér.. a ani nikdy nebyl a nikdy nebude. Teď mám pocit, že bych to neměla zveřejnit. Jsem si jistá, že ten článek zase smažu. Ale je mi trochu líp, když to v sobě nedusím.

Nejhorší je ten okamžik, kdy si uvědomíte, že jsou pryč... a že už se nevrátí.