First 2nd Birthday of K-Stewart-Fan is here!

Ahoj ahoj ahoj ahoj ahoj.

Musím pětkrát, protože jsem Sheldon. Dobře, šeldon ťuká třikrát, ale já musím ahoj říkat vždycky jednou, třikrát, pětkrát... no prostě lichý počet. Ne vždycky, ale teď ano, protože v tomhle článku nesmí být nic, co mě bude rozčilovat :D Občas jsem trochu blázen. V kině si sedám zásadně na lichý sedadlo, nejlepší je, když je tam 13. Ale to odbočuju, nechám toho, protože mám důležitější věci, který vám musím sdělit. Tenhle článek píšu už 5. prosince, protože chci, aby se zveřejnil hned po půlnoci. Což nevím, jestli se podaří, vzhledem k tomu, jak blog poslední dobou blbne, takže to hádám radši udělám ručně... :D Je totiž ještě jedna věc, kterou musím udělat ručně, tak když už v tom budu. Už jsem s tím ale teda začala, jak si můžete všimnout v menu no, dobře... :D

Možná bych se konečně mohla dostat k věci.

Je mi nehoráznou ctí a mám strašnou radost, že vám můžu slavnostně :D oznámit, že tento blog dnešním dnem oslavil své 2. narozeniny! V lidském životě je stále batoletem, ale v blogařském světě je oslavit dva roky pro mnohé lidi opravdu velký úspěch. Pro mě tedy rozhodně, ačkoliv jsem předchozí blog měla dokonc 4 roky a už se blíží k 5. narozeninám, přestože tam již nepřidávám a nejspíš už ani přidávat nebudu. Ne nejspíš, určitě, je mi líto. Už jsem někde jinde. Jsem teď tady. A jsem tu šťastnější, než jsem asi kdy na blogu byla. Přestože za ta léta, co bloguju už jsem toho získala už spoustu. Hlavně jsem získala možnost poznat spoustu úžasných lidí, někteří z nich jsou už dávno pryč... a další přicházejí. Jsou ale lidé, které znám roky a stále jsem s nimi v kontaktu. S některými jsem znovu v kontaktu po létech, co jsme na sebe skoro stihly zapomenout. Dee mě poznala a já jsem hrozně moc ráda, že se to stalo, protože mě strašně potěšilo, že můj styl blogování dokázal v někom zanechat takový zážitek, že mě pozná i po takové době. ^{In case you don't know, my friends, I am Piper.} Kdo ví, tak ví, kdo neví, ať neřeší :D Nevím, co mě to napadlo, když jsem přesně před dvěma lety seděla u počítače, tehdy jsem ještě ani neměla notebooka. Teda spíš už jsem zase neměla notebooka, protože jsem chvíli měla mámin starej, než shořel :D Asi jsem prostě seděla, dívala se, jestli je co přidat... a pak jsem si řekla... proč? Vždyť já stejně furt přidávám akorát skoro jenom věci o Kristen. A tak jsem se prostě hecla a založila si tenhle blog.. a ani jsem netušila, jestli ho vůbec otevřu, jestli mi to vydrží... a ejhle. Otevřela jsem ho úplně oficiálně 27. ledna, kdy budu slavit druhé druhé narozeniny... a už jsem tu dnešním dnem dva roky. Dva dlouhé roky. Tenhle blog už není batole, ale pořádnej adolescent. A musím říct, že založení tohohle blogu byla asi ta nejlepší věc, jakou jsem za svou blogařskou kariéru udělala, protože to tu miluju a úplně jsem se do toho ponořila a ačkoliv občas nemám třeba náladu přidávat, tak mě za celé ty dva dlouhé roky ani jedinkrát nenapadlo, že bych skončila úplně. I tehdy v lednu na začátku tohohle roku jsem věděla, že se vrátím, ačkoliv to bylo tehdy hodně zlé. Moje máma říká, že jsem závislá, ale ona nechápe, jak moc mi internet pomáhá, jak moc mi pomáhá blog. Jak moc mi pomáhá, že se tu dá se říct anonymně vypíšu ze svých starostí. Vždycky se mi tak hrozně moc uleví, když vám to všechno řeknu. Zrovna teď si ze mě dělá srandu, že jsem do toho kanape vrostla, ale já si jí nenechám zkazit náladu a tenhle hezkej moment taky ne.

Kdo ještě neusnul, může ve čtení pokračovat v celém článku.

---

Já jsem to nikdy neuměla. Nikdy jsem neuměla mít jenom blog a jenom svůj život. Vždycky jsem to propojovala a vždycky budu a myslím, že je to tak dobře, protože to je způsob blogování, u kterého jsem šťastná a baví mě. Často si říkám, že vás musím těmahle řečma unavovat, ale pak mi zas a znovu někdo napíše, že to miluje a že se tak těší na další moje články a já se vždycky skoro rozpláču. Ačkoliv už jsem ztratila mnoho lidí, které jsem znala jen z internetu, nelituji, že jsem je poznala. A díky tomuhle blogu jsem našla svou spřízněnou duši Clove, kterou miluju i přes to, že se ve skutečnosti neznáme. Dnes, když blog slaví narozeniny a já slavím s ním, mám sentimentální náladu. A doufám, že vás tyhle řeči nebudou nudit, ale já je opravdu myslím vážně. Mám tě moc ráda, Clove, nikdy jsem si nemyslela, že přes internet narazím na někoho, s kým budu schopná si posílat maily o délce 3 A4 a o kom zjistím, že s ním mám toho tolik společného. Jsem nesmírně vděčná, že jsem měla to štěstí tě poznatRosie, kterou zbožňuju a každý den děkuji velkému Hugovi, nebo kdo tam nad námi straší, že jsem na ni mohla narazit :) Poznala jsem mou nejdražší Katie*, která se stala mou první spřátelenou duší a prvním spřáteleným blogem téhle stránky. Stalo se tak 4. února 2012. Ten čas tak hrozně letí, to je hrozné. Moc ti děkuju za to, že jsi mě objevila a napsala jsi ten první komentář... a pak do wanna be... protože to mě nabilo neskutečnou energií

Únor mi připomíná někoho dalšího. Někoho, kdo je pro mě stále strašně důležitý, ačkoliv se naše cesty už dávno rozešly. Tím někým je Cherry. Někdo jí možná znáte, možná taky ne. Mívala blog agreene.blog.cz. Moje drahá Cherr, kde je ti jen konec, zlato? Je spousta lidí, kteří prošli mým životem a já jsem na ně skoro zapomněla, protože mi nikdy nebyli tak blízcí. Ale pak jsou tu lidé, na které se zapomenout nedá a pro které budete mít vždycky místo ve svém srdci. Jsou to kluci z abarinu, které znám už takových let, ale musím jít dál. A je to i Cherry. Přišlo mi správné o ní napsat, vždycky na ni budu vzpomínat. Když teď říkám vždycky, i to tak myslím. Nevím, jestli to opravdu bude vždycky, ale teď si myslím, že ano. Skoro jsem se přihlásila na skype, kvůli klukům z abu, ale neudělám to. Ale možná na to ještě dojde, pořád jsem tu sentimentální náladu nepřekonala...

Je spousta dalších lidí, díky kterým je mé srdce tak hrozně velké. Myslím, že musí být přímo masivní, proto mi připadá, že prorazí hrudník, když běžím na autobus. Je tak velké, že to mé tělo prostě nezvládá... :D (Ano, přesně tím to bude... vůbec ne tim, že jsem líná jak veš a nemám žádnou fyzičku:D). Dobře, udělala jsem to, šla jsme na skype, že mi to fakt trvalo s tím bojovat, tý bláho. A neměla jsem to dělat, už zase brečím. No nic, zpět k věci.

Všichni jak tu jste, všichni, kdo jsem chodíte a píšete komentáře a máte tenhle blog rádi, vy všichni jste pro mě nesmírně důležití, protože díky vám tu pořád ještě jsem. Protože jsou to komentáře a podpora lidí, jako jste vy, co mě žene k tomu, abych i nadále tenhle blog vedla. Darela, můj jediný zdroj informací o Rafovi Nadalovi, Jenny, kterou znám už takových let, moje drahá Jenny, přísahám, že zejtra ti dodělám ten design... :D Nemůžu tu vyjmenovávat všechny, to bych se z toho zbláznila, ale nechci, abyste se urazili nebo tak něco, to, že vás nejmenuji neznamená, že vás nemiluju, naopak, miluju vás moc a nesmírně si vás všech vážím, nesmírně moc! Jste všichni jako moje druhá rodina:)

Už toho asi nechám, tenhle článek je už tak až příliš dlouhý.

Chtěla jsem vám všem ještě jednou moc poděkovat! Za to, že sem chodíte, píšete komentáře, podporujete mě i tenhle blog. Díky vám prolomil návštěvnost 11 000, což je naprosto úžasné a nemám za to jak poděkovat, jinak než slovy.

Doufám, že se tu příští rok všichni sejdeme znovu :) Rozhodně, nehodlám končit :D Ještě ne :D Teď ještě něco k 6. prosinci a k plánům, které jsem měla. Původně jsem chtěla uspořádat nějakou Party Hard, ale nakonec jsem vůbec neměla čas ji připravit. A tak narozeniny nebudou ničím příliš výjimečné, kromě tohohle článku, mého radostného pocitu uspokojení, že už jsou to 2 roky :D a kromě nového designu, který jsem před pár dny vytvořila... a doufám, že se vám bude líbit. Tenhle už je tu příliš dlouho na to, aby mě nezačal štvát :D a ten nový se mi líbí, doufám, že bude i vám.

Už opravdu poběžím. Miluju vás!!

Děkuju vám za všechno! :)

P.S.: Včera zemřel Nelson Mandela. Je mi hrozně, když se dívám na tenhle článek, ve kterém slavím narozeniny blogu, když někdo jako Nelson Mandela zemřel jen včera. Dozvěděla jsem se to před pár minutami, krátce před půlnocí a je mi z toho smutno, přestože byl už hodně starý, bylo mu 95 a měl za sebou dlouhý život, za který stihl udělat tolik dobrých věcí. Sice všichni věděli, že je velmi nemocný, ale přesto na to člověk připravený není. Byl to úžasný člověk.