Je ze mě gembler, ale prázdniny jsou v tahu. Přichází krutý návrat do reality.

Skoro před týdnem jsem byla na koncertě, o kterém jsem snila přes šest let.

Když tu byli Redhoti naposledy, byla jsem moc malá na to, abych na ně šla. Přesto mě štvalo, že jsem nemohla.

Začla jsem je poslouchat v době, kdy zrovna nějak vyšlo jejich dvojalbum Stadium Arcadium, které vyšlo už v roce 2006. Takže musíte uznat, že je poslouchám relativně dlouho. Trochu paradox, že tam člověk šest a víc hodin čeká jako debil, aby bylo pak za dvě hodiny po všem:D Mně to ale nevadilo, já je miluju a milovat budu. Splnil se jeden z mých životních snů. Tvořím si svůj Perfect Bucket List... seznam věcí, které chci udělat, před tím, než zemřu. Jít na koncert Red Hot Chili Peppers na něm byl. Můžu si to škrtnout. Kvůli koncertu ale nepíšu, přestože na týhle fotce jsem minulý úterý ráno našla svojí ruku:D Aspoň myslím, možná taky ne:D Někde tam v pravo asi sedmá řada lidí. Ale víte, co je největší bomba? Že jsem byla na velký obrazovce! :D Já to teda neviděla, máma to říkala... Jo, byla jsem tam s mámou, ta se ale už při druhý předkapele zdekovala ke stánku s pivem a pak až dozadu, takže to vyšlo úplně nastejno jak před rokem na The Offspring. Byla jsem tam sama:D Ale byla jsem na VELKÝ OBRAZOVCE! JÁ! Boží:D

Kvůli tomu ale nepíšu. Píšu kvůli tomu, jak je čas děsně relativní. Ty dvě hodiny koncertu pro mě znamenaly hrozně moc, ale zároveň jsem měla pocit, že to strašně rychle uteklo. V průběhu roku zažiju dny, kdy se cítím mizerně, nejsou pro mě ničím důležité... nudím se... a tyhle dny se neskutečně táhnou a ne a ne skončit.

Letošní prázdniny skončily až příliš rychle. Zítra jdem zase všichni do školy. Pro mnohé je to první den na střední, pro další je to první den normálního roku, pro mě je to první den mého konce. První den v maturitním ročníku. A já vím, že to uteče. Vždycky to uteče. 24 hodin není příliš času na jeden den. Kolik těch dní mám do doby, než se budu muset rozhodnout, co dál? Asi jsem vzdala své snažení dostat se na FAMU na fotografii. Musela bych toho za hrozně málo dní stihnout příliš. Nezačala jsem, i když jsem chtěla o prázdninách. Nebyl čas. A hlavně jsem se bála neúspěchu. To je totiž to, co člověka vždycky zastaví. Strach z toho, že vás nevezmou. A tenhle strach je na FAMU dost oprávněnej.

Chci to alespoň zkusit. Ale musím máknout. Mám čas do 30. listopadu. Ale já vlastně nevím, jestli to vůbec chci. A to je u mě to naprosto nejhorší. No nic. Už mě to zase chytá, co?:D

No nic, zrovna se mě táta zeptal, jestli mám nějakou vizi.

Můj otec se myslím moc netají tím, že by byl radši, kdybych šla na přírodovědnou vejšku místo abych se třískala někde na fakultě fotografie. Ani jsem to doma neříkala. Žádnou vizi nemám, ať jdou všichni do hajzlu už. Já nevím a vědět nebudu. Nakonec půjdu na nějakou ekonomku, skoro to vidim. Ale ne, to radši někam na rok odjedu, než si rozmyslim, co se sebou, než abych šla studovat něco, co mě naprosto nezajímá. Těžký je, že mě nic nezajímá... respektive... zajímá mě spousta věcí, ale zřejmě nic, čím bych se byla schopná uživit. Ale tak depkou svou jsem vás taky nechtěla zatěžovat.

Jen jsem se včera vrátila z Vídně, kde to bylo naprosto super, a nějak na mě padlo to, že se musím vrátit zpět do reality.

A tenhle návrat do reality je nejkrutější, co jsem na gymplu.

Největší chyba totiž byla to, jít na gympl.

Protože všeobecnej gympl... ten vás k ničemu nedovede. Máte všeobecný vzdělání a totálně nezušíte, kam jít sakra dál. Jestli se teprv rozhodujete, kam jít, nechoďte na všeobecnej gympl. A už rozhodně ne na osmiletej.