Daruj krev, daruj plazmu, daruj kostní dřeň.... daruj život.

Věděli jste, že zrovna dneska, k tomuto datu, je 37 pacientů, kteří nutně potřebují transplantaci kostní dřeně?

A že nejmladšímu z nich je jenom 1 rok?

V takových chvílích si člověk říká... co když jsem já ten člověk, u kterého by se ta shoda našla? Co když já jsem ten člověk, který může jeden z těch životů zachránit? Co když... Jo... tohleto co když je jako prokletí. Chtěla bych se zapsat do registru dárců kostní dřeně. Ale bojím se. A váhám. A navíc nevím, jestli můžu... protože mám jedny trvalý léky. Doktorka mi sice říkala, že to při darování krve nevadí, ale u kostní dřeně nevím. Jsou prostě chvíle, kdy mám pocit, že musím udělat alespoň něco pro ostatní lidi, když už nemám hodně peněz, který bych mohla dát na charitu.

15. října jdu - jak doufám - poprvý darovat plazmu.

Už je to tutovka. No teda není, tejden před tím jdu na testy, jestli ji můžu darovat, ale jestli jo, tak už je to tutovka. Nevycouvám. Nedělám to proto, že za to člověk dostane 400, takovej sobec nejsem. Chci jít i na odběry krve. Jen kámoška prostě byla na plazmě a přesvědčila mě, abych tam šla příště s ní. A já jsem souhlasila.

I'm an adult now. I can make my own decidions.

Tuhle větu jsem někde slyšela. Asi v nějakym filmu. Jo, už jsem dospělá a můžu dělat svoje vlastní rozhodnutí... ale zároveň se jich bojím. Nemůžu se jen tak sebrat a jít se nechat zapsat do registru dárců kostní dřeně. Nemůžu, protože mám strach. Potřebuju to říct rodičům, nejlepší kámošce, někomu, kdo mi řekne, že je to správná věc. Bojím se, že až přijde ta chvíle, kdy se najde shoda, že se budu bát tam jít. Odebrání kostní dřeně je velmi bolestivé.

Ale zrovna teď, v tuhle chvíli, v týhle situaci, ve čtvrt na jedenáct večer...

It feels right.

Je to dobrá věc.

Jenže lidi se většinou bojí tyhle dobrý věci dělat.

Jsem možná srab, ale jen o málo věcech přemýšlím tak vážně jako zrovna teď zrovna o tomhle.