Život je jeden velkej paradox...

(tohle jsem fotila já, btw.:D)

Čím víc se blíží maturita, tím míň toužím po tom vracet se po škole domů.

Vím, že je to ještě daleko, je teprve 13. září... ale každým dnem jsem blíž. A každý den, hned po škole, cítím, že se mi domů nechce. Protože si připadám čím dál zbytečnější. Nevím, co se životem a vím, že rodičům to vadí, ale nevím, co s tím mám dělat... nedá se s tím nic dělat, ale nechci být pro rodiče zklamáním. To už jsem tím, že mi nejde matika a že nemám žádnou životní vizi. To, že jim ještě visím na krku a jsem na nich závislá... nevím. Miluju svý rodiče a miluju svůj domov, ale momentálněprocházím něčím, čím jsem procházela i vloni. V roce 2011 přibližně od Vánoc. 25. prosince 2011 - 7. dubna 2011 byly pro mou rodinu těžký dny. Po 7. dubnu to bylo ještě horší. 7. dubna 2011 měl být nejlepší den v životě, letěli jsme s mámou do Paříže... dostaly jsme to od táty obě k narozeninám. Hlavně máma ke kulatinám. Tolik jsem se těšila.

7. dubna 2011 umřela babička.

Z nejlepšího dne byl rázem ten nejhorší. Ten nejhorší v mém životě.

A to doteď platí. I když život bude ještě dlouhej.

V letadle jsem seděla vedle starší paní, která mi celou cestu vyprávěla o svých dětech a vnoučatech.

Přesto Paříž miluju. Donutila mě zapomenout na to, co se stalo, alespoň na chvíli. Přes den jsem se smála, večer, když máma usnula, jsem brečela. Jeden z nejlepších zážitků v mém životě... 4 dny v Paříži. 3 večery v realitě. Paradox.

A teď je to bodobné. Tehdy jsem nechtěla chodit domů, protože jsem se každý den bála, že přijde to, co přišlo 7. dubna. Teď tak nějak nevím, proč vlastně, ale nechce se mi. Je to tam takové... tíživé.. jsem tam sama, dokud rodiče nepřijdou domů... no, brácha je zalezlej u sebe, takže s tim si moc nepokecám. A proto mám čas přemejšlet. Asi kolem sebe potřebuju lidi, i když někdy je samota fajn. Miluju svůj domov, ale nechci v něm být. Další paradox. Ale když jsem tak bloudila po Praze, protože jsem se zvládla v rodnym městě stratit, začalo se mi chtít bejt v teple domova... nevěděla jsem kudy, tramvaj se sekla, protože se stala nějaká nehoda, musela jsem jít pěšky hledat alternativu a v metru omylem jela na opačnou stranu. Když mi ujel autobus, začala jsem si myslet, že mi tohle snad někdo dělá naschvál! :D Prostě paradox.

V osobnostním a profi testu mi v jedné části vyšlo, že jsem tichý introvert. V jiné části mi vyšlo, že jsem silný extrovert a miluju práci s lidmi.

Myslím, že i tohle se dá dost dobře nazvat paradoxem.

Lidi, kteří tolik chtějí žít... umírají. Lidi, kteří žít nechtějí si život, který jiní chtějí, berou. Další paradox. Svět je plný paradoxů, o kterých si nejsem jistá, jak dlouho ještě budu schopná snášet. Občas to na mě takhle přijde. Přemýšlím.

Přemýšlím o životě, přemýšlím o všem možném, přemýšlích o věcech, o kterých bych přemýšlet neměla. Neměla, protože se kvůli nim akorát trápím. Ale právě o věcech, které mě trápí nejvíc přemýšlet musím. A přemýšlet o nich je tak těžké... další paradox. Těch ještě je, myslím, že jich je nekonečně mnoho... Miluji cestování, nejradši bych procestovala celý svět. Ale bojím se létání, hrozně, hrozně moc. Další paradox. Páni, je jich víc, než jsem si myslela:D Už s tím radši přestanu. Život je zkrátka jeden velkej paradox... Přeci jen, ať žijeme jak chceme, žijeme proto, abychom jednoho dne umřeli.

Panebože, já sem zas depresivní. To je hrozný :D

Jo, ještě jeden dobrej mám:D

Miluju horský dráhy a všechny možný šílenosti:D

Ale bojim se vlézt na ruský kolo:D PARADOX.

Mějte se:D

Angie.

P.S.: Už mám řidičák v peněžence! Konečně! :D