Znáte takový ten pocit, kdy existuje někdo, jehož existence je pro vás vážně důležitá už dlouhý roky, ale znáte ho jen přes internet, nikdy jste se neviděli, a jakmile vám klesne zájem o téma, díky kterému jste se seznámili, on o vás přestane jevit zájem? Já ho znám. Už několikrát jsem ho zažila, ale většinou to nebolelo, ne tolik, jako bolí to, co prožívám teď. Nedávno mě kamarád rozbrečel. Hrávala jsem totiž na abarinu, nevím, jestli to někdo znáte, prostě dračí doupě online... a hrávala jsem tam dlouhé roky. No... když jsem maturovala, tak jsem neměla vůbec čas a potom už ani chuť. Došlo to tak daleko, že jsem zameškala tolik, že nevím, jak se vrátit. Vím, že je to blbost, ale pro mě to hodně znamenalo, ABU mi pomáhalo v dobách, kdy jsem potřebovala utéct a poznala jsem tam tolik skvělých lidí. Jedním z nich je i osoba, kterou jsem myslela tím výrokem na začátku. Byly časy, kdy jsme spolu prochatovali klidně 9 hodin v kuse. Teď mi ani nenapíše, ani ho nezajímá, jestli žiju. Mluvila jsem s kamarádem, kterej vede tu hru o tom, že přemýšlím, že skončím úplně... protože v určitym bodě mýho života už přestalo být tak zábavné předstírat, že jsem někdo jiný, protože život se stal tak skutečným. Rozbrečel mě dojetím z toho, co říkal, že jsem najednou přestala chtít skončit. Jenže pak toho bylo ve škole moc a já jsem to zase zazdila. A teď už nevím, co mám dělat, ale ta osoba, kterou znám tak hrozně dlouho a o který jsem často tvrdila, že je jeden z mých nejlepších přátel... už tu osobu nezajímá, jestli žiju nebo ne. Nenapíše mi, nestará se. Jednou mi volal, před prázdninama, když jsem se asi 3 týdny nepřihlásila na skype. Nezvedla jsem mu to, neslyšela jsem to. A od tý doby... nic, je mu to jedno. Nikdy jsem to nechápala... jak to, že já tyhle ztráty takhle vnímám a těm druhým je to úplně fuk? Nechápu to. A asi to ani nechci pochopit. Chtěla bych to hodit za hlavu, ale nemůžu, nemůžu, nemůžu, hrozně mě to sere, ale nemám už chuť se znovu snažit... protože vím, že jediný, co mě čeká, je další zklamání... asi dlužím tomu kamarádovi, abych se ho aspoň zeptala, jak se vrátit do hry... ale nevím, jestli mám vůbec ještě chuť. Se vším tím, co mi to dalo a vzalo už nevím, jestli chci jít dál... všechno musí někdy skončit...
Potřebovala jsem se z toho vypsat, tak se vám omlouvám, ale nějak to na mě padlo.
Musím se trochu sebrat.. a přestat vás otravovat, tak páčko.
Angie.
Hello there. My name is Angie. Welcome to my site about Kristen Stewart. I am already 10 years online and still counting. Who am I? A movie and tv show maniac, Potterhead, travelling lover, blogger, writer, linguist, occasionally a human being and most importantly, probably one of the biggest Czech fans of Kristen Stewart.
Angie, nikdy si nemysli, že nás otravuješ, to ani v nejmenším. Mrzí mě, že se ti takovéhle věci, tuhle hru sice neznám, ale "tohle" se dá aplikovat snad úplně na všechno a vím přesně, jaký pocit myslíš. Teď v sobě internetu je to celkem běžné, což je dost děsivý... Navíc mám pocit, že jsi v tomhle trošku jako já. Nebo jinak, já mám takovou zvláštní vlastnost, že se celkem rychle dokážu k lidem připoutat, nemusím je znát nějak extrémně dlouho, prostě je mi od začátku jasné, jestli si s někým budu rozumět nebo ne, většinou jsou to lidi, kteří mají stejné zájmy, a jak píšeš, když ten zájem zmizí, ukáže se, jak pevné tohle internetové přátelství je. Bohužel ne vždycky to vydrží, s tím se asi musíme srovnat. Ráda bych udělala něco, nějak tě povzbudila, ale nejsem si jistá, jestli vůbec něco takového je. Jen doufám, že se ti to nějak podaří nahodit zpátky do starých kolejí, abyste si s kámošem zas byli blíž, aniž by ses musela nutit k něčemu, co už tě nebaví
OdpovědětVymazatJežiši zlato, teď si mě úplně dojala. Fakt s tebou naprosto soucítím, protože vím, jaký to je :( :( znala jsem ho 5 let, bohužel jen přes internet (měli jsme se setkat toto léto), taky jsme to měli tak stejně, náš rekord byl 13 hodin chatování, a pak to zmizelo... ztráta tématu, za těch 5 let jsme si našli jiné zájmy, nebo spíše on, já si na něho našla čas vždycky, ... prostě se to vypařilo, nechci nad tím přemýšlet a zbytečně to rozpytvávat, prostě jen vím, jak se cítíš, a je to fakt těžké... Na toto fakt nejde pomoct, to chce prostě jen čas, vím o čem mluvím, mě to bolelo děsně dlouho a teď když na to vzpomínám, tak to bolí pořád ale už míň no. Snad se to zlepší, a když ne, tak držím pěsti, at to zvládneš! Pokud má odejít, tak to znamená, že jeho úloha ve tvém životě už prostě skončila, to je zákon života no :(
OdpovědětVymazatjo to znam taky jsem mela kamosku, psaly jsme si a pak nic mrzelo me to, ted si me pridala na face, ale stejne nic :(
OdpovědětVymazat