Elle UK 2016: Článek s rozhovorem od Lotte Jeffs

Několik posledních hodin jsem strávila tím, že jsem překládala článek spojený s rozhovorem, který vyšel v časopise Elle UK, zářijovém čísle. Které bylo zveřejněno už v srpnu, což je tak trochu divný, neni? No nic. Každopádně je to jeden z těch rozhovorů, které jsem slibovala přeložit. Vzhledem k tomu, že jsem to dělala asi tři hodiny, tak ten druhý asi přeložím až někdy výhledově. Trochu jsem se vyčerpala. Měla jsem trochu pocit, že to asi nikdy neskončí. Samotný pasáže rozhovoru byly celkem v pohodě, ale ta omáčka okolo, přestože zajímavá, byla místama trochu vyčerpávající. Lotte Jeffs si dala na tomhle rozhovoru záležet, to se musí nechat. A je to jeden z nejotevřenějších rozhovorů Kristen. Mluví o tom, že se v poslední době víc otevřela a je to vidět. Dala jsem si s tím opravdu práci, takže jestli ho někdo okopíruje bez zdroje, tak ho sežeru. Občas jsou ty formulace malinko kostrbaté, protože přeci jen nejsem rodilý mluvčí... no moc mě potěšíte, když si ten článek opravdu přečtete, protože jsem se u něj docela zapotila. Vyznačené části jsou z úst Kristen, koho by nudila ta omáčka, ale podle mě je docela zajímavá. Kristen skutečně mluví o věcech, o kterých ji moc často mluvit neslyšíte, jestli vůbec někdy. Prozradila, jaký byl její život s úzkostí a jak se za ty roky změnila.

* * * * * * *

I spent last couple of hours with translating the cover story of Kristen for Elle UK September's issue written by Lotte Jeffs, who spent couple of hours with Kristen herself, doing an interview with her in her house. Who wants to read it in the original, he can do it here.

Od reportérky Lotte Jeffs:

V červnu jsem jela do Los Angeles udělat rozhovor s Kristen Stewart pro zářijové číslo ELLE UK. Když mě můj Uber vyhodil u dveří do jejího domu a odjel, přišla mi zpráva, že naše setkání bylo o hodinu posunuto. Uvízla jsem tak na vršku kopce v bohaté a uzavřené komunitě v poledním horku, oblečená do boiler obleku (boiler suit <<), což když nad tím zpětně přemýšlím, mohlo působit ještě podezřeleji, jak jsem vyrazila zpět dolů z kopce podél sídel lemovaných palmami s děsivými psi, kteří na mě agresivně štěkali. Potom jsem se musela protlačit dírou v bráně, protože tohle je LA a brána se otvírá jen pro auta. S 30 minutami volného času, který jsem musela nějak zabít a bez kaváren v docházkové vzdálenosti jsem si potíc se sedla do trávy u kraje cesty, vypadajíc jako nějaký uprchlý trestanec.

Netřeba dodávat, že když jsem se vrátila zpátky nahoru ke Kristeniným vchodovým dveřím, byla jsem zpocená jak prase, ale ona mě přivítala uvnitř, dala mi studenou vodu ve sklenici na džem (samozřejmě) a potom skočily do jejího auta jet zařídit pár věcí, včetně hlasování pro demokratického kandidáta.

Po asi hodině, zpátky v jejím obývacím pokoji, jak jsme pily letová latte, dostaly jsme se k mluvení.

Nalezla jsem v Kristen skvělého společníka; vtipná, bystrá, poutavá a především šťastná a při zemi. Mluvily jsme o její práci, včetně její první zkušenosti s režií, o tom, jak překonala úzkost a o její lásce k přítelkyni - která, jak mi řekla, není a nikdy ani nebyla její osobní asistentkou.

NOVÉ SVĚTLO: NEJOTEVŘENĚJŠÍ ROZHOVOR S KRISTEN STEWART, KTERÝ VZNIKL

"Informace už ode mě nejsou kradeny, protože je neskrývám. To, co mě zajímá, je žít co nejpravdivějším způsobem, a to přesně dělám."

Jestli vám přijde těžké uvěřit, že v Los Angeles existuje někdo, kdo neslyšel o Kristen Stewart, tak jste nepotkali Errola. Osmdesátník zasedající v místní volební místnosti pro demokratické kandidáty je k megastar, která stojí před ním, lhostejný. 'A vy jste?' dožaduje se, zatímco všetečně máchá oficiálními rejstříky. 'Je to S-T-E-W-A-R-T,' zašeptá Kristen, protože nechce příliš nahlas říkat celé jméno, které musí působit, jakoby patřilo víc ostatním, než jí samotné.

---

Ale ne, Errol ji neslyší dobře, takže neochotně o trochu zvedne hlasitost a ohlásí se ještě jednou. Pak je tu ale problém - je to poprvé, co Kristen volí ("Je to strašné, já vím, ale vždycky jsem byla buď pryč, nebo v té podivné bublině.") a je označena za nepřítomnou. Errol nepovoluje a dává jí formulář, který musí vyplnit. Hádám, že si celkem užívá tuhle naprosto normální interakci - musí to být novinkou, nebýt díky svému jménu odvlečen jinam a oddělen od ostatních. Vytáhne řidičský průkaz, na kterém je fotka dívky, která vypadá dost jako Bella Swan ze Stmívání, a dá se do práce. Jakmile je hlas započítán, mimochodem pro Bernieho Sanderse, obě dostáváme 'volila jsem' nálepky a cítím se hrdá, že jsem udělala mou trošku pro politiku USA - přestože během toho, co míříme zpět k ní domů v nedaleké ohrazené komunitě, je na Twitteru oznámeno, že Hillary Clinton v podstatě vyhrála Demokratickou nominaci.

Řídí tak, jak mluví, vyráží rychle jedním směrem a pak prudce zastaví, než se znovu rozjede. Shrbená nad volantem, nadává jako dlaždič, Kristen je působivou kombinací podrážděného a cool člověka na styl Kerouaca. Je jí 26, je stejně stará, jako moje mladší neteř (se kterou jsem si velmi blízká), a přistihnu se, že tíhnu ke stejné roli, kterou mám právě s ní: ochranářský, přesto praktický, snažím se udělat věci příjemné a pohodlné pro někoho, kdo je o něco méně společensky sebevědomý než já. Nezapne si bezpečnostní pás i přes neustálé pípání vozu a nakonec jsem to já, kdo jí řekne, ať se proboha připoutá, a ona to udělá. Instinktivně cítím, že ji chci udržet v bezpečí. Na palubní desce leží zvadlá červená růže a já mám tušení, od koho asi je (zůstaňte na příjmu). Fakt, že si ji tam nechává, mě nutí myslet si, že můj instinkt může být správný - je jednou z těch lidí, kteří se tak moc starají, že navždy balancují na hraně utrpení. Ale potom, jak napsala Anne Brontë, 'kdo si dovolí nikdy neuchopit trn, by nikdy neměl toužit po růži.'

Později mi Kristen řekne: "Existují někteří lidé, kteří jsou svými vztahy opravdu pohlceni a někteří, kteří se rozškatulkují a soustředí se i na jiné věci. Je jen málo lidí, kteří cítí kurva hodně a tací, kteří nedovolují sami sobě takoví být." "Takže jsi to první?" ptám se jí. "Ano! Myslím taky, že právě teď jsem zkrátka opravdu zamilovaná do své přítelkyně. Párkrát jsme se rozešly a pak zas daly dohromady, ale tentokrát to byl jako: 'Konečně, už zase něco cítím'." Její přítelkyní je Alicia Cargile, dělá digitální efekty. Není a ani nikdy nebyla Kristeninou osobní asistentkou. "Alicii to hrozně štve, když to lidé píšou. Je velmi úspěšnou umělkyní sama o sobě."

Jsme zpátky v jejím domě na předměstí Los Angeleského bohémského Loz Feliz distriktu, pijeme ledová kafe v 'salonku' v dolní části její moderní dvoupatrové vily. Má útulnou a pozitivní atmosféru - osobitý a zabydlený, přesto dostatečně uklizený na to, aby bylo jasné, že miluje svůj prostor. Její psi chodí po terase s výhledem na nekonečný bazén. Kristen, která má na sobě skinny šedé džíny, bílé Conversky a bílé tričko s visacím zámkem na krku, natahuje ruce k nevyprázdněnému popelníku na kávovém stolku. "Tohle je problém," řekne. "Jak stárnu, tak rostu do svého OCD (obsedantně kompulzivní porucha). Když jsou věci rozházené, přijde mi, jako kdybych o to všechno přišla. Takže prokrastinuju s uklízením, což je hloupé. Říkám sama sobě: 'Prostě udělej, co potřebuješ udělat. Jestli chceš něco napsat, jestli potřebuješ jít někam vypadnout, jestli potřebuješ někomu zavolat kvůli něčemu kreativnímu, udělej to hned. Nepotřebuješ nejdřív zorganizovat svůj pracovní stůl!"

Mluvíme víc o kontrole a ona si uvědomuje "jakmile je o všechno postaráno, můžu vytvořit prostor a zapojit sama sebe do situace, ve které se můžu naprosto ztratit". Předpokládám, že to je to, co z ní dělá tak strhující herečku. Ať už hraje postavu bez emocí Niu ve sci-fi romanci Drakea Dorema Equals nebo rozmarnou dívku ve společnosti 30. let 20. století ve Woody Allenovo brilantním novém filmu Café Society, tak jí věříte. Ve čtyř hvězdičkové recenzi, The Independend nazval Allenovu nejnovější práci 'jemným, rozmarným a přepychovým snímkem', zatímco Kristenin výkon byl všeobecně velmi chválen, a taky právem. I když se chce dostat k režírování a toto léto pracuje na jejím prvním krátkém filmu - 'velmi vizuální umělecký film' - stále miluje herectví. "Mám opravdu velmi silný smysl pro identitu, když pracuju," říká. "Když mám špatný den, nebo se děje něco existenčního nebo hormonálního... Když mě cokoliv táhne ke dnu, jsem šťastná, když musím jít ten den do práce. A to ať už jde o cokoliv, od filmu po photoshoot pro Chanel." Je ambasadorkou značky a také je tváří Chanel Beauty, role, do které se dokáže vrhnout plna entusiasmu, protože Lucia Pica, nová Globální kreativní make-up a colour designerka Chanelu je tím, co nazývá 'kamarádkou a skutečnou vizionářkou'. Říká, že být kolem lidí, kteří jí inspirují, jí přimělo cítít se "stimulovaná a jako když mám smysl; jako silná, sebevědomá a cítím se velmi dobře. Takže co se týče identity, miluju svou práci."

Co nemiluje je všechno, co přichází s touto prácí: "Když dělám nějaký film nebo něco rozvíjím, tak doopravdy zapomínám 'celebritu' a to, že mám určitou odpovědnost komunikovat s veřejností a sdělovat, co je pro mě na velmi osobní úrovni, ale pro ně to vůbec osobní není. Je to naprosto nevyrovnaný vztah."

Natáhne ze své cigarety a vyfoukne mi kouř do obličeje, než se začne horečně omlouvat a zamíří na terasu, zatímco mumlá: "Omlouvám se, omlouvám se. To je příšerné." Přidám se k ní v poledním horku a dostane se mi výhled na palmové stromy a sídla na kopcích, slévající se do vzdálených mrakodrapů v centru.

"Dělám, to co dělám, velmi přirozeně," pokračuje. "Ta část, která není jednoduchá, je oslovovat tolik lidí najednou. Vím, jak mluvit s tebou, ale nevím, jak komunikovat s veřejností, protože to není jedna osoba - není žádná možnost, jak osobně oslovit takovou entitu." Jaká by byla, kdyby nebyla slavná? Směje se. "Možná bych byla jistější. Možná bych měla veřejný Instagram a byla posedlá tím, jak moc následovníků mám, jak bych potřebovala všechnu tu pozornost. Byla bych jednou z těch lidí, kteří mluví v restauraci opravdu nahlas. Potřebovala bych se předvádět. Herci chtějí, aby se na ně dívalo. Jsem naprostý protiklad, když jsem na veřejnosti. Pak jsem jako: 'Prosím všichni, nechci existovat.' Ale pořád je ve mně silná touha po tom, být viděna. Je to tak divné."

Říkám jí o svém rozhovoru, který jsem předchozí den dělala s Amandlou Stenberg (hrála Rue v prvním díle Hunger Games). Je to mladá hvězda, jejíž sláva spočívá v tom, že mluví přímo se svými fanoušky a vlastní své vyprávění způsobem, že působí dost odlišně pro herce, jako Kristen, kteří jsou téměř o deset let starší. Mluvíme o vlozích Amandly, ve kterých se otevírá o všem, včetně řešení její sexuální orientace a sebevědomí. "Je to tak skutečné, a tak cool," říká Kristen. "Opravdu to obdivuju. Naštěstí můžu být hrdá jiným způsobem, protože si uvědomuji, že celá řada lidí ke mně vzhlíží a žiju příkladem."

Říká, že tak úplně neskrývala nic před těmi několika lety, ale teď má pocit, víc než dřív, že už jí to není bráno. Říká: "Informace už ode mě nejsou kradeny, protože je neskrývám. To, co mě zajímá, je žít co nejpravdivějším způsobem, a to přesně dělám." Ptám se jí, jestli žít příkladem znamená být otevřená o své přítelkyni. "Ano! Když jsem chodila s klukem, skrývala jsem všechno osobní, co jsem dělala, protože to bylo okamžitě zjednodušované. Byli jsme [Kristen a její ex-přítel, kolega ze Stmívání Robert Pattinson] proměněni v ty postavy a umisťováni do směšného komiksu a já byla jako: 'Tohle je moje. Děláte z mého vztahu něco, co není.' To se mi nelíbilo. Ale změnilo se to, když jsem začala chodit s holkou. Napadlo mě, že skrývat tohle může vyvolat dojem, že se za to stydím, takže jsem musela obměnit, jak vystupuji na veřejnosti. Otevřelo to můj život a jsem tak mnohem šťastnější."

Jsem ráda, že její sexualita nebyla důvodem nějaké osobní krize nebo zmatení. Já, jako holka, která taky chodí s holkou, vím, že není nic nudnějšího, než se zaseknout v konverzaci s někým, kdo chce vědět detaily o vašem vyjití na povrch a doufá, že tam byl nějaký vnitřní konflikt, nebo se zeptá jak moc 'gay' jsi na Kinseyho škále, nebo kdy sis poprvé uvědomila, že tě přitahují ženy. Ale Kristen a já se shodneme, že na ničem z toho nezáleží.

Ne, že by všechno bylo vždycky jednoduché. Pod velkosti její Twilight slávy přiznává: "Procházela jsem hrozným množstvím stresu." Ten tlak být mladou hvězdou měl za následek vážnou fyzickou úzkost: "Mívala jsem panické záchvaty. Zvracela jsem třeba každý den a velmi ledabyle. Naštěstí jsem nikdy netrpěla poruchou příjmu potravy; s tím to nemělo nic společného. Vždycky mě bolelo břicho. Byla jsem posedlá kontrolou. Nemohla jsem předvídat, co se v dané situaci stane, a tak jsem říkávala, 'možná, že mi bude špatně.' A pak mi špatně bylo."

A jak se to zlepšilo? Změnila se situace nebo se změnila ona?

"Já jsem se změnila, tím to je - v určitém momentě jsem si uvědomila, že strach je smrt, ale že jsem si musela projít tolika jinými věcmi, které mě nezabily a... Pardon, teď zním dramaticky. Je to tak trochu to, o čem je můj krátký film - ten první moment, to první probuzení, kdy si uvědomíš [zavrtí hlavou, její odpálený blonďatý pramen vlasů jí padá do očí], 'Oh, ne, ne, ne, jsem v pohodě.' A je to opravdu retrospektivní, že si uvědomuju, že moje úzkost prostě odešla. Už jsem na ni neměla energii."

Mám starost, jestli pořád ještě občas mívá ty úzkostné pocity v žaludku, ale říká, že ne. "Je to docela pozoruhodné. Zkrátka jsem z toho vyrostla, ale to neznamená, že už nikdy nemám strach." Prozrazuje mi, že šla nedávno na akupunkturu, protože nemůže spát a tam jí řekli, že její nadledvinky vylučují hrozně moc adrenalinu. "Jsem osoba na vysoké frekvenci. Probudím se tady [ukáže nahoru nad svoji hlavu]. Potom jak den postupuje, lidé systematicky produkují méně a méně adrenalinu, takže jsou pak připraveni spát, ale já mám tuhle "bojuj nebo leť" věc - já se prostě neuklidním." Uznává, že jde o reakci na úzkost. "Ale mě to neoslabuje. Když nespím, je mi fajn. Neznepokojuje mě to. Nemám problém s lichými hodinami." (=nejspíš, že by neměla co dělat)

Skupina umělců a dalších herců, co ji obklopují, jako třeba Dakota Fanning, ji udržují při zemi a, jako my všichni, má různé přátele pro různé věci. Říká: "Jsou lidé, u kterých je pro mě hrozně jednoduché si s nimi rozumět a být soucitný. Jediné, co dělám, když je vidím, je, že jim říkám komplimenty a jsem pořád jako: 'Kámo, tohle na tobě vypadá skvěle.' Funguje to vzájemně a na konci dne si říkám, 'Proč tu jenom sedíme a vzájemně se chválíme. Co je to kurva s náma?! Očividně to potřebujeme."

Většina jejích přátel žije v okolí, ale Kristenin je ten party dům. "Mám jednu místnost, která je zvukotěsná, takže můžu hrát na bubny pořádně nahlas." Zprostředkovaně si také užívá profily svých kamarádů na Tinderu, ale říká: "Nestává se to dostatečně často. Vždycky říkám: 'Počkej, ukaž mi to!' Je to fakt sranda. Koukala jsem přes ramena a říkala věci jako 'Měl bys říct tohle...' a prošla jsem si i tím šviháním (swipe), ale občas je zblbnu a odpálkuju je na špatnou stranu." (Takový to swipe left, swipe right, nevím, jak se to říká v češtině, doprava líbí, doleva nelíbí).

Občas se proplíží dozadu do baru aby "tancovala s kamarády na hloupou hudbu" a zejména miluje 'Emo noci' v jednom z místních. "Je to upřímně duši oživující; je to tak povznášející. Děje se to jednou za měsíc a přeju si, aby se to dělo častěji, ale je to v podstatě místnost plná 300 lidí, kteří zkrátka vlastní tu hudbu, která je hrozně svá. Nic mě nedonutí cítit se líp než tohle." Přiznává, že je zdráhavý tanečník. "Přeju si, abych nebyla. Měla jsem pár zkušeností, kdy byly čtyři ráno, já byla v Paříži a řekla jsem si, 'Počkat, to je Rihanna' a rozjela jsem to. Potom mám pocit: 'Byla to taková zábava, proč bych si to nemohla užít častěji?' A to je takový pocit, jakoby kolem mě jen něco prošlo - měla jsem to na chvilku, ale zase jsem to ztratila."

Podívá se dolů na svou nálepku "Volila jsem" na klopě svojí černé bundy a teď mi přijde jako vhodná příležitost se Kristen zeptat, jestli to znamená její větší politickou angažovanost v životě. "Cítím se teď trochu aktivnější. Už nejsem tolik zavalená prací. Byla jsem schopná otevřít oči a říct si 'Oh, wow, žiju ve světě, který kolem mě existuje a není jenom o dělání filmů.' Byla jsem opravdu pohlcena svou prací strašně dlouho. Je důležité z toho vystoupit."

Takže cítí tlak na to, aby měla taky svou "kauzu" tak jako ji mají a zapáleně řeší Emma Watson a Angelina Jolie? Na to odpovídá: "Vlastně bych si přála, aby na mě lidé naléhali víc. Čím více jste tomu vystaveni, tím více můžete projevit svou sílu. Nic takového jsem ještě nedělala, ale i tak rozumím tomu, čeho bych mohla být schopná."

Mezitím je možná dost velkým úspěchem to, že Kristen přežila úzkost a vyrostla uprostřed přívalu nepravd, odsuzování a veřejné kontroly ve neustále pozitivní osobu, stále laskavou a stále věrnou sama sobě, a především, stále se smyslem pro humor. Říká: "Mám silnou víru ve svůj základ. Samozřejmě doufám, že všechno, co se děje zrovna teď, se povede, ale jsem si jistá v tom, že život je dobrý a já budu OK ať se stane cokoliv. Ve chvílích, kdy je oblačno a já se cítím naplněný - jakkoliv náročné ty pocity jsou, jsou tak chvilkové. Myslím, že jsem docela dobrá v tom být šťastná." Kdybych byla jí, nešeptala bych svoje jméno. Řekla bych ho nahlas a hrdě. Kristen Stewart sice možná teprve teď volila poprvé v životě, ale svým vlastním drobným způsobem si myslím, že mění svět už teď.