I can't do this anymore.

Nedávno jsem někomu říkala o tom, že vedu tři blogy... Ten dotyčný se zhrozil a zeptal se mě: "To jako vážně? A máš vůbec nějakej život?" Nevěnovala jsem tomu vůbec pozornost, ale po pár dnech jsem si na to vzpomněla a musela jsem se nad tím zamyslet. Je mi 21, za měsíc (ani ne) mi bude 22 let, studuju na vysoké, chodím do práce a vedu tři blogy. Ne, žádný život nemám, protože jsem buď ve škole nebo v práci a pak jako blázen doháním, co jsem zmeškala na blozích. Došlo mi, že už to dál dělat nechci. Že už zkrátka takhle nemůžu dál... že už je možná čas se od blogu konečně odpoutat a začít trochu žít i mimo něj. Rozhodla jsem se, že si musím dát pauzu, nebo to možná ukončit úplně. Nejen tenhle blog, ale všechny blogy, které mám, že už to takhle zkrátka dál nejde.

A víte co? Houbeles. Vyděsila jsem vás dostatečně na to, abyste tenhle článek četli dál? To jsem ráda, protože mám něco důležitého, co bych vám chtěla říct a tentokrát to i budu myslet vážně. Když se mě ten člověk zeptal, jestli vůbec mám nějaký život, vysmála jsem se mu do očí. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem víkend strávila v Německu, jak jsem v úterý byla na kurzu pečení, jak často jsem někde venku s přáteli a jak často chodím třeba do kina. Uvědomila jsem si, že to, proč nestíhám školu a práci není ten fakt, že mám tři blogy, ale zkrátka to, že nejsem ochotná té škole a práci obětovat svůj život. Blog je pro mě koníček, který je součástí toho života, ale ne natolik, abych zanedbávala všechno ostatní. To, co vám chci říct, je, že když se mě tenhle člověk zeptal na to, na co se zeptal, uvědomila jsem si naprostý opak toho, co jsem psala na začátku jako vtípeček, když je tedy dneska ten Apríl.

Už dlouho mi nezáleží na tom, jakou mám návštěvnost. Už dlouho je pro mě nejdůležitější to, kdo ke mně na blogy chodí, a ne, kolik lidí na něj chodí. Už hodně dlouho mi záleží na těch lidech, kteří mé články opravdu čtou, zajímají je a okomentují je nějakými několika nebo někdy i více milými slovy, a ne 50 komentářů s obsahem "hezký". Nikdy jsem netoužila po tom proslavit se s blogem a tudíž jsem ani nikdy nepatřila k těm, kteří by se hnali za návštěvností, ačkoliv byly na starém blogu doby, kdy jsem měla přes 200 návštěv denně, což mi tehdy přišlo vážně hodně a byla jsem za to ráda. Došlo mi, že nezáleží na tom, jestli člověk přidá jeden článek nebo padesát, ale na tom, jestli ho to baví. A mě to, věřte tomu nebo ne, i v 22 letech jako studentku vysoké školy a několik let oficiálně dospělého člověka prostě baví. Na všechny svoje blogy se vracím ráda a neberu to jako povinnost. Sem tam mám špatný pocit, že jsem nic nenapsala, ale většinou si zkrátka řeknu, že je to jedno. Že ti lidé, na kterých mi díky blogu opravdu záleží, mě neopustí kvůli tomu, že jsem týden nic nepřidala. Takových týdnů už bylo, kdy jsem nic nepřidala a tolik z vás je tu se mnou pořád. Katie* už to se mnou vydržela takových let, v podstatě od úplného začátku KSF. A takových je víc, kteří jsou se mnou už v podstatě roky a nezačla jsem jim lézt na nervy. Naučila jsem se, že když něco nestíhám přidat hned, jak se to objeví, tak se nic neděje, svět nekončí. Někdo rád kreslí, někdo rád zpívá, já ráda píšu články na blogy. A ráda dělám spoustu dalších věcí. A dělám je, protože na věci, které mě baví a které miluju, si čas zkrátka udělám. Ano, nadávám, jak jsem pořád unavená, jak toho mám moc ve škole, jak musím být furt v práci, jak chodím domů pozdě, ale ve výsledku je to proto, co já jsem si zvolila a co já chci. To, že mám tři blogy mi rozhodně nebrání v tom mít život. To, že mám tři blogy znamená jen a pouze to, že tyhle tři blogy jsou součástí toho života. A upřímně doufám, že ještě dlouho budou. Nebo alespoň tenhle, protože ten pro mě znamená nejvíc.

Děkuju, že tu se mnou pořád jste, mám vás všechny ráda a omlouvám se zaprvé za ten vtípeček na začátku a zadruhé za tenhle velmi sentimentální výkec, ale tak nějak jsem zkrátka musela. Já jinak obecně Apríla dost nemám ráda :D Ale nějak jsem si nemohla pomoct. Mějte se famfárově.

- Angie.