First 3rd Birthday of K-Stewart-Fan is here!

Víte, jak se říká, že každý rok života psa, je jako sedm let lidských?

U blogu mi to připadá trochu podobné. Blogy totiž nemívají moc velkou životnost, alespoň co já ze své zkušenosti vím. Některé skončí prakticky hned, jak byly založeny, některé vydrží půl roku a potom se majitelé přesunou jinam. Některé se drží dlouho, protože název je natolik neutrální, že není třeba měnit adresu, stačí změnit téma. U fan stránek je to horší. Těžko jsem mohla na starém blogu, který byl zaměřený na Twilight a měl to přímo v názvu, začít přidávat o seriálu Game of Thrones. O Kristen by se to sneslo, proto uvádím jiný příklad :D Stejně tak by mi přišlo nevhodné na blogu s názvem k-stewart-fan.blog.cz začít psát články o Sophie Turner. Respektive ano, mohla bych, ale bylo by to divné. To, že se blogy nedožívají dost často nějakých velkých jubileí je podle mě naprosto normální. Lidské zájmy se mění. Když je člověk blogerem tak dlouho, jako já, prošel si už mnoha fázemi. A u každé měl pocit, že je to ta správná, ta, která vydrží, ale málokdy to tak je. Jsou lidé, kteří to vyřeší univerzálními blogy. A pak jsou lidé, kteří se skutečně najdou v nějakém tématu a vydrží u něj roky. Ale u fanblogů to tak časté nebývá. Já jsem se našla v blogu o Kristen. A den, kdy jsem se v tomhle blogu našla, byl již před 3 lety. Ano, pochopili jste správně. Tenhle blábol o deseti nebo kolika řádcích se konečně dostal ke svému vyústění.

První 3. narozeniny tohohle blogu jsou tady!

A je mi vážně líto, že tu nejsem, zrovna když je slaví (tohle je přednastavený článek)

Pro ty z vás, kteří znají tento blog méně, jak rok, tudíž nečetli článek o prvních 2. narozeninách a možná ani o druhých 2. narozeninách sem samozřejmě přidám vysvětlení toho, co to právě melu :D Tento blog má totiž dvoje narozeniny. Jedny oslavují založení blogu a ty druhé oslavují oficiální otevření blogu. Vzhledem k tomu, že od oficiálního založení k oficiálnímu otevření uběhl víc jak měsíc, rozhodla jsem se slavit oboje narozeniny blogu. Proč? Zkrátka si myslím, že by se mělo oslavit obojí. Moje prozření a to, že jsem se zbláznila, což nastalo v ten osudový den 6. prosince 2011, kdy jsem šla na blog.cz a založila tuto stránku... Tudíž První X-té narozeniny blgu. Zároveň je ale z mého pohledu důležité, abych slavila i den, kdy se mé šílenství proměnilo v činy a já se i přes neskutečný nedostatek doplněných fotek a informací konečně tuhle stránku oficilně otevřela. Tedy Druhé X-té narozeniny tohoto blogu.

Magor?

Jo, tak trochu jsem.

Doufám, že tohle jako vysvětlení stačilo.

Takže. Třetí narozeniny. Tomuhle blogu jsou oficiálně 3 roky!

Každý rok přinese něco nového. Pamatuju si, že vloni jsem mluvila o věcech, které se díky tomuhle blogu staly skutečností. A myslím, že se budu trošku opakovat, protože takovouhle rekapitulaci zkrátka musím dělat každý rok.

Tenhle rok jsem si prošla ne úplně lehkým obdobím. Hlavně kvůli škole a kvůli zdraví, které se neustále zhoršovalo. Měla jsem hodně dní, kdy jsem neměla náladu psát na blog a spoustu dnů, kdy jsem náladu měla, ale častovala jsem vás depresivníma kecama, protože, jak všichni víte, nikdy jsem neuměla mít jen blog a jen osobní život. Vždycky jsem to propojovala, od začátku mé blogové kariéry, a vždycky to propojovat budu. Bylo hodně dní, kdy jsem tu vůbec nebyla, protože jsem se učila, utápěla se v depresi z toho, jak nenávidím svou školu, byla jsem nemocná, byla jsem v cizině nebo jsem byla v nemocnici. Tyhle dny pro mě nebyly snadné a nejsem ráda, že k nim došlo, ale bohužel... takové dny jsou v životě všech lidí normální. Nikdo nedokáže být na blogu pořád... a čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, že když cítí jen nepatrný záchvěv toho, že to dělá z povinnosti, tak to radši nedělá vůbec. Už dávno jsem vyrostla z doby, kdy jsem se omlouvala za to, že jsem jeden den nic nepřidala. Teď se omluvím, když něco nepřidám týden, ale jinak už to tolik nehrotím. Prošla jsem totiž určitým vývojem za těch 7 nebo 8 let, co se aktivně věnuju blogování. Za těhle (spíš těch) 8 let nikdy nebyla chvíle, kdy bych neměla alespoň jeden aktivní blog. Myslím, že už můžu sama sebe zvát skutečným blogerem. Za 8 let se člověk mnoho věcí naučí. A mnoho věcí vnímá jinak, než vnímala dřív. Vzpomínám, jak jsem hrotila návštěvnost, jak jsem obíhala jako divá, aby ke mně na blog lidé chodili. Moje aktuální vývojová fáze je, že chodím k těm, ke kterým chodím ráda a je mi jedno, jestli oni přijdou sem. Přešla jsem od fáze, kdy mi na toplistu nabíhala čísla přes 200 návštěvníků za den k fázi, kdy se na návštěvnost téměř nedívám. Mezi 20 a 40 denně. Někdy víc, někdy míň. Ale vím, že jsou to lidé, kteří tu nejsou náhodou. Jsou to lidé, kteří se sem vrací a chodí sem rádi. A to je to, čeho si vážím. Neskutečně moc si toho vážím, kdybyste si náhodou mysleli, že ne. Přešla jsem od fáze, kdy jsem vyměňovala designy blogu během chvíle k fázi, kdy... dělám to samý :D Ne vážně, tohle se nezměnilo. Aktuální design blogu je tu sice, ale to je výjimka (Chtěla jsem vytvořit nový design, ale nakonec to nevyšlo. Budete si na něj muset ještě chvíli počkat, tak doufám, že vás ten aktuální ještě neomrzel... :D). Většinou mě zkrátka začnou nudit. A jakmile se stane, tak přes to nejede vlak... Ale dostala jsem se od doby, kdy jsem přidávala o všem možném k tomu, že mám blog o jednom člověku, o jedné úžasné herečce, která je mému srdci blízká a kterou zbožňuju a tak věřím, že mi tenhle blog ještě dlouho vydrží.

Let's do some statistics.

Za poslední rok se dvakrát stalo něco nevídaného. Blogová návštěvnost překročila 100 lidí. Jednou dokonce 300 návštěvníků za den. Tehdy jsem si myslela, že je to proto, že TopList nějak blbne, ale zjistila jsem, že ne. Bylo to proto, že odkaz na můj blog byl zveřejněn jednou z fanynek Kristen na twitteru, tato zpráva byla asi dvakrát re-tweetnuta a tak se na můj blog dostalo tolik lidí. Bylo to jednorázové, ale neskutečně mě to tehdy vyvedlo z míry. Návštěvnost tohoto blogu za uplynulý rok překročila 21 000! Což je neuvěřitelné. Obzvlášť, když jsem si připomněla, že před rokem byla návštěvnost lehce 11 000. Tudíž na tento blog za pouhý rok přišlo téměř tolik, kolik sem přišlo za dva roky předchozí dohromady. Což je neuvěřitelné. Za ty tři roky jsem tu zveřejnila 1403 článků, včetně tohohle. Za poslední rok potom 387, což není nejlepší skóre, ale tak... přestala jsem přidávat fotky dne a tak :D Dobře, statistikám už se věnovat nebudu...

Co se dál za poslední rok změnilo? Přišla jsem o několik spřátelených stránek, ale pár dalších jsem získala. Blogy jsou zakládány, další blogy rušeny. Je to koloběh života. Tímto článkem bych ale chtěla neskutečně poděkovat všem lidem, kteří sem kdy vkročili. Nejen těm, kteří sem chodí pravidelně, ale všem z vás, kteří jste sem kdy přišli. I těm, kteří jsou tu třeba dnes poprvé. Samozřejmě děkuji zvláště těm, kteří sem chodí pravidelně, píší komentáře, čtou moje články (a je vidět, že je čtou, díky těm komentářům :D), protože díky vám tu ještě stále jsem, ne kvůli sobě, ne tak úplně jen kvůli sobě, částečně kvůli Kristen, ale především kvůli vám všem, kteří mi zpříjemňujete blogování a dáváte mi pocit, že to stojí za to to dělat, protože díky vám vidím, že jsou tu lidé, které to skutečně zajímá. Díky tomuhle blogu jsem získala množství skvělých přátel, některé z nich znám líp, než samu sebe, jako mou drahou Clove, kterou miluji nade vše a jsem každý den vděčná Bohu nebo velkému Hugovi nebo nevím komu, že jsem měla to štěstí ji poznat. Skvělých lidí, které jsem poznala i osobně, jako Joann nebo Ajjinku. Potom je tu moje milovaná osůbka, která je tu pro mě po celou dobu, která jako jediná zažila a prošla se mnou úplnými začátky tohoto blogu. Majitelka prvního spřáteleného blogu, který tahle stránka měla. Moje drahá a jediná Katie*, která se mnou, jak doufám, bude ještě dlouho. Nemůžu zapomenout na Rosie, která tu občas je, občas není, ale já vím, že je pořád se mnou, i když zrovna nevím, kde je. V poslední době (což berte s nadhledem, co se časových údajů týče), jsou to hlavně tři holčiny. Ta, u které se vždycky můžu vypsat ze své frustrace způsobené komixovou posedlostí a posedlostí Marvelem a nepřipadám jí jako blázen a která i ke krátkému článku dokáže napsat dlouhý komentář. Ano, odhadujete správně, jde o mou drahou Veru, která, jak doufám, bude ještě dlouho v blogových vodách. Roxy, ve které jsem, stejně jako v ostatních, o kterých tu píšu, našla více, než jen spřátelený blog, u které můžu vždycky vyventilovat lásku ke Stonefieldu a nebude na mě koukat jako na blázna a která se podobně jako ostatní, nejspíš nikdy nevyjádřila k některému z mých článků pouze jednou větou. And last, but not least, nebo jak se to říká, SueSmith, která mi splnila dlouholetý sen tím, že si založila blog nejen o Davidu Tennantovi, ale i o mém oblíbeném Doctorovi, Mattu Smithovi, se kterou se vždycky můžu podělit o dojmy z Doctora Who a která mi nejednou dokázala, že na můj blog chodí ráda a zajímá ji, co píšu. Vzhledem k tomu, že aktuálně nemám příliš mnoho spřátelených stránek, chtěla bych jmenovitě poděkovat i vám všem ostatním. Děkuji Katce219 ze skvělého blogu o Demi Lovato, která je se mnou už hodně dlouho a kterou mám moc ráda :) Děkuji susan z úžasného blogu o Holland Roden, kterou ale více znáte nejspíš z blogu o Anne Hathaway, která je skvělou blogerkou a skvělou osůbkou a jsem moc ráda, že ji můžu znát. Děkuji *Kriss, která to naše kvarteto blogů o Kristen spolu s Clove a Ajjinkou táhne už taky hodně dlouho a doufám, že to ještě dlouho táhnout bude. Děkuji Dee, která je opět nezvěstná, ale věřím, že se vrátí. Děkuji Nicol z BA, která mě nenechala truchlit příliš dlouho a rozhodla se na blog vrátit a zůstat se mnou i nadále spřátelená. A děkuji všem novým affiliates, že jste se se mnou rozhodli spřátelit. Děkuji i těm starým, které už s námi dál nejsou, ale které jsem měla neskutečně ráda. Jsem ráda, že jsem vás mohla poznat, i když to třeba nebylo na příliš dlouho. Jmenovitě tedy Darele, Džejn, Lilith, Katie, sydney, charlie*, Tomato, Bonnie a Sopphii. A pak děkuji i těm, kteří v mém seznamu už nejsou, ale kteří sem kdysi rádi chodili. Vážím si toho, opravdu ano. Mám vás všechny ráda!

Řekla bych, že tenhle článek se stává neúnostně dlouhým, takže už toho nechám.

Na závěr bych chtěla ještě jednou poděkovat všem, kdo sem chodíte a poděkovat vám za vaši podporu :)

Když jsem si tenhle blog zakládala, byl to takový výkřik do tmy, nevěděla jsem, jestli vůbec chci dál blogovat a jestli tohle je to pravé... a ejhle, blog slaví 3 roky a já s ním. A jsem hrozně ráda, že tomu tak je.