Poslední společná školní dlohodobější akce... chce se mi brečet... aneb Angie. se vám vrátila.

Ahoj ahoj ahoj!

Aloha. Jak se máte?

Já celkem super, už jsem konečně doma!

DOMOVE DOMOVE, Ó JAK JSI KRÁSNÝ!

Ale ne... náhodou to tam bylo fakt super... teda... no... ehm... jak to jen všechno vyjádřit, aby z tohohle článku nebyl román. Hm. Myslím, že to asi nezvládnu, páč já jsem dost romanopisec, pokud jde o deníkové zápisy. Když mám teda zrovna čas, samozřejmě. A ten teď mám. Ještě teda předem mého dopisu, nevím, jak to bude tenhle víkend, ale nejspíš se moc ozývat nebudu. Něco si připravím možná dneska, abych to pak jen zveřejnila, ale přijede na víkend jedna známá a prostě máme s ní s mámou společnej program, takže tu budu večer, když už ony budou spát nebo tak:D Každopádně, teď k úžasnému, nepřekonatelnému, úchvatnému sportovnímu kurzu...

SEM MRTVÁ!

I když vlastně ani ne, jsem celkem v pohodě, kupodivu.

No, jak se to vezme. Nohy mě bolí, zadek mě bolí, záda mě bolí, všechno mě bolí, ale...

Byla to poslední společná delší školní akce. Když si tohle uvědumuju, trochu mě přepadá panika.

Příští rok maturuju, těch sedm uplynulejch let uteklo hrozivě rychle. Je to smutný a děsivý zároveň.

No nic, zpět ke sportovně strávenému týdni.

Hlavní náplní byla cyklistika... takže jsme měli celej tejden jak idioti jezdit na kolech... No tak s tím jsem počítala... překvápko ovšem bylo, dost nemilé, že kvůli hnusnýmu počasí jsme prakticky ani nic jinýho nedělali... furt lilo a byla děsná kosa... takže na kolech nám třeba nepršelo, ale začlo, když jsme se vrátili, nebo lilo než jsme vyjeli, takže bylo mokro a takovej soft se třeba hrát nedal skoro vůbec. Dobře no, jednou jsme ho hráli... a lidi pak ještě asi dvakrát, ale jednou mi blbě na umření a podruhý jsem nevěděla, že se hraje... tak to mě mrzelo no, ale dalo se. Hned, jak jsme přijeli, tak jsme měli oběd a po obědě vyrazili na rozřazovací jízdu... já jsem se dobrovolně zařadila hned do poslední "invalidní" skupiny, protože až do tohoto kurzu jsem měla najeto tak přibližně 0 km na kole a naposledy jsem nějakou delší trať jela tak možná před třema lety jestli vůbec... jako jezdim na rotopedu, ale to se tak úplně nepočítá:D

---

Ta první jízda stála za prd, protože nám skoro až nadávali, když jsme nevyjeli kopec. No jako tý profesorce se to kecá, bych jí chtěla vidět, jak by se jí jelo, kdyby vozila můj zadek:D No každopádně poslední skupina o pěti lidech dostala další den nového vedoucího a to byla fakt pohoda. Nikdo nás nikam nehnal, nenadávala, když jsme něco nevyjeli a tak... vlastně to nakonec bylo takový, že jsme jezdili docela podobný vzdálenosti jako skupiny 4 a "pí" 3,14... Dohromady jsme najezdili přes 200 km... což docela jde jako, na to, že jsme byli prostě za ty slabší tam no... já teda jen asi 150, páč jsem na ten nejdelší nejela. Ne proto, že jsem nechtěla, ale vyfoukla se mi duše a já pak při pumpování urvala ventilek:D:D:D Takže jsem si jí musela nechat vyměnit, no na ten 62,5 km jsem neodjela a byla sem teda asi pět hodin sama v táboře, docela vopruz vám povim:D No přežila jsem. Včera, jakože ve čtvrtek, jsme jeli nějakejch 46 a to teda taky šlo... Jsme největší machři. Naše skupinka jako jediná dojela do Rakouska. Nakonec jsme měli 6 členů, ale ten poslední výjezd absolvovali jen čtyři z nich, včetně teda mě... protože mi teda den volna prospěl a přestala jsem umírat na černej kašel...:D

Půlka zájezdu byla nachcípaná, včetně mě. Každej večer jsem umírala a kašlala, zimnice, děs, prostě fuj... jeden večer jsem měla vážně pocit, že umřu. Bylo to tim, že byla zima a my zadejchaný dejchali ten studenej vzduch. Docela drsný hned snad druhej nebo třetí den, kdy jsem prostě nemluvila, fakt ne:D A když jsme jeli na lodě asi 10 km do druhýho tábora, tak jsem se samozřejmě překlopila:D Plus sme ještě zlomili pádlo a kámoška se cvakla s profesorem:D Moc nám to nešlo, ale byla to prdel:D Jako středa a čtvrtek byly nejlepší dny, fakt pohoda... jen teda včera jsme měli mít táborák a začlo nám lejt po té, co jsme celej den na kolech ujížděli dešti. Ale byla jsem u lesního hotelu Peršlák, kam jsme roky jezdívali s rodičema v létě, tak bylo hezký to tam zase vidět.

No sice jsme nadávali na to, jaká je zima a jak je nám blbě a jak nás bolí zadek/záda/nohy/všechno, ale celkově to byla sranda. To počasí teda na nic bylo no, protože jsme nějak nedokázaly zatopit, takže jsme akorát pokaždý vypálily ty noviny, který jsme koupily na podpal a tim to haslo... doslova. Musím ale uznat, že u Jindřicho Hradeckého deníku jsme se teda pobavily:D:D a Times Up a Švábí salát jsem teda během tejdne taky tolikrát nikdy nehrála:D Dvakrát jsme byli i na ping pongu a jednou mě trefil tenisovej míček do nohy... ahá... no jo, už vim, od čeho mám tu modřinu na koleni, já úplně zapomněla!:D Jinak si teda z tý naší větší skupiny zájezdu nikdo nic neudělal... jen jeden kluk si rozsekl prst sekerkou:D ale jako v pohodě, nic vážnýho to nebylo. Výměna mojí duše byl teda taky porod... ale o tom snad radši až někdy jindy, protože se mi chce vážně hrozně moc spát:D

Tak dobrou:)

Vaše Ančovička.