O tom, jak jsem znovu doplatila na důvěru v lidi.

Po dlouhé době jsem se rozhodla napsat článek, který se netýká Kristen a to ani okrajově. Takových článků moc na tenhle blog nepíšu, ale vzhledem k tomu, že aktuálně moc nezvládám psát články i na osobní blog a zároveň mi tahle historka přijde natolik důležitá na to, abych ji sdílela i s vámi, kteří můj osobní blog neznají, rozhodla jsem se ho zveřejnit tady. Chtěla bych vám vyprávět o tom, jaký byl, nebyl a mohl nebýt koncert Imagine Dragons, na který jsem měla namířeno tohle pondělí. Spoiler allert, kdo mě sledujete na instagramu tak víte, že jsem se na koncert nakonec dostala, ale nebylo to zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. To všechno kvůli tomu, že jsem nebyla ochotná se smířit s možností, že bych na jejich koncert nešla. A kvůli této neochotě vzdát se jsem se málem stala jednou z obětí podvodníka, který okradl lidi o dost vysokou finanční částku. Vlastně jsem se jeho obětí stala, jen jsem z toho vyvázla bez finanční újmy, což vůči ostatním není fér, já vím. Co, že se vlastně tedy stalo? Začnu úplně od začátku. Od momentu, kdy jsme se s nejlepší kamarádkou Emily dozvěděly, že Imagine Dragons po letech přijedou zpět do Prahy a my, jakožto Emily - nadšený fanoušek znající většinu textů a já - nadšený fanoušek neznající tolik textů, ale chodící na všechny koncerty, jsme ho prostě nemohly zmeškat. Problém ale nastal v momentě, kdy spustili lístky do prodeje a všechny byly v tahu během několika málo minut. Ani já, ani Emily jsme se nedostaly skrz systém a nepovedlo se nám je koupit, stejně jako mnohým dalším. Nadějí nám ale byl fakt, že se rozhodli uvolnit ještě druhou vlnu lístků o několik měsíců později. Bohužel ani druhý pokus o sehnání lístků nebyl úspěšný a tak jsme se pomalu začaly připravovat na tu možnost, že bychom na koncert nešly.

Já jsem se ale nevzdávala naděje. Znám, jak to chodí a vím, že lidé po několika měsících od koupě lístků zjistí, že vlastně nakonec nemůžou jít a lístky na poslední chvíli prodávají. A tak jsem čekala až na dobu tak dvou týdnů před koncertem a začala jsem se zajímat o to, jak se situace má a nemá. Bohužel jsem zjistila, že se našla spousta lidí, kteří své lístky sice prodávali, ale rozhodli se na tom vydělat nechutné peníze. Za jeden lístek, který původně stál 1700 Kč na stání u podia, si říkali o sumy kolem 5000 a to ještě nebyla ta nejnižší nabídka. Nemají to totiž ošetřené proti překupníkům. Těch lístků si můžete koupit kolik chcete a k tomu ani ne na jméno. Doufám, že už tohle brzy nějak ošetří, protože je nechutné, jaký byznys z toho lidé dělají. Upřímně, kdo tohle dělá, mi přijde jako odporná osoba, protože se přiživuje na zoufalství lidí, kteří jsou ochotní to zaplatit, protože touží třeba roky po tom, že svou oblíbenou kapelu uvidí na vlastní oči. Já jsem na tohle nebyla ochotná přistoupit. Určily jsme si s Emily strop, kolik chceme zaplatit a s tím jsme počítaly. I s možností, že bychom nakonec přeci jen nešly.

---

Byl čtvrtek, když se mi ozval nějaký Slovák s tím, že má dva lístky na stání u podia a že hledá kupce. Řekl si cenu, která byla přesně ten náš určený strop, ale mě znervozňoval fakt, že šlo o e-ticket a ne papírový klasický lístek. Bavila jsem se s tím člověkem nějakou chvíli, vyměnili jsme si pár zpráv a zdál se v pohodě. Zdál se jako člověk, který se prostě rozhodl lístků zbavit, protože se rozešel s přítelkyní a už nechtěl na koncert jít. Neměla jsem důvod mu nevěřit, vystupoval pod svým jménem na facebookovém profilu, který existoval roky, ano, neměl fotku, ale nabízel osobní setkání. Po diskuzi s Emily jsem dostala zelenou a rozhodly jsme se lístky koupit. Měly jsme je měly jsme lístky na Imagine Dragons a těšily jsme se na to, jak to tam v pondělí rozjedeme na ploše u podia. To jsme ale ještě netušily, co všechno se v pondělí večer přihodí a kolik neskutečných náhod nás nakonec skutečně dostalo do haly.

Bylo 18:08, když jsem se zvedla při hodině ve škole a oznámila učiteli, že musím nutně vypadnout. S E. jsme se sešly lehce před půl sedmou u O2 Areny a zamířily jsme rovnou k zadnímu vchodu, protože už víme, jak to chodí a i tentokrát se nám to vyplatilo. Zadní fronta šla neskutečně rychle. Byla to totiž jen jedna dlouhá fronta, která se po otevření vstupu rozmístila mezi tak 15 bezpečnostních kontrol a turniketů, narozdíl od předních vchodů, kde bylo tak 100 lidí na jeden vstup už, když jsme tam přišly v tu půl sedmou. Začali pouštět s lehkým zpožděním, ale šlo jen o pár minut. Šly jsme schválně takhle brzy. Emily říkala, že pro případ, že by ty lístky prodal víckrát, tak abychom byly ti, kdo projdou první, ha ha ha. A já pořád jen opakovala, že ten týpek vypadal důvěryhodně a že si fakt myslím, že to bude v pohodě. Bohužel totiž trpím takovou chorobou, která se nazývá důvěra v lidi. Nepředpokládám, že lidé jsou z principu špatní, naopak, nemám paranoiu, že je někdo podvodník, nenapadne mě to, když jednám s někým, kdo se zdá být v pohodě. Je jasné, že když mi napíše Jurij Gagarin, že má lístek za 4000 na sezení, tak že si od něj lístek nekoupím. Ale tenhle člověk neudělal nic, co by ve mně vyvolalo dojem, že bych se měla obávat. Přesto, když se k tomu vracím, jsem z celé situace měla takový podivný pocit, který jsem si ale nepřipouštěla. Naštěstí, protože kdyby ano, nejspíš se dovnitř nedostaneme.

Nevím, jestli někdo z vás věří na sílu vesmíru, ale já ano. A od pondělka ještě mnohem víc. Věřím také na karmu, na to, že karma je zdarma a že pokud jsou lidé dobří, tak se jim to jednou vrátí, v čemž jsem asi dost naivní, ale občas je to zkrátka pravda. Věřím na to, že když někdo na něco pohlíží pozitivně, tak se to spíš povede, než když má obavy od úplného začátku a pochybuje. Já jsem šla ten den k O2 aréně s tím, že se zkrátka dostanu dovnitř a že jdeme na Imagine Dragons. Nepřipustila jsem si tu malou šanci, že lístky, na které jdeme, jsou ve skutečnosti falešné. První záchvěv ale přišel v momentě, kdy Emily přišla k turniketu, který ji dovnitř nepustil. Stejně, jako jsme měly štěstí, že jsme se dostali k turniketům tak brzy, tak jsme měli štěstí, že jsme vybraly zrovna ten turniket, který jsme vybraly. U něj totiž stála slečna, očividně nová v tom, co dělala a zavolala si kolegu, kterému řekla, že to Emily naběhlo, že může projít, ale nepustil jí turniket a podruhé už jí to odmítlo vstup. A tak Emily pustil dovnitř ručně. Jenomže co teď? Já jsem stála hned za Emily, už nebyla cesta zpět. Co když můj lístek taky nebude fungovat? Co potom? Emily vevnitř a mě pošlou domů. Přístup nepovolen, rozsvítilo se na obrazovce turniketu... Myslela jsem, že se mi rozskočí srdce. V tu chvíli ani nevím, co jsem cítila. Zřejmě jsem se tvářila dostatečně šokovaně nebo nechápavě, protože si slečna opět zavolala kolegu s prohlášením: Už se to stalo zas... A on mě pustil dovnitř. Nikdo zřejmě totiž deset minut po začátku pouštění do haly nečekal, že by už mohl být někdo na ty lístky vevnitř. Ostatně jsme byly snad tak 100. v pořadí, kdo vešel. Jaká je pravděpodobnost, že mezi těmi 100 lidmi, spíš ani ne tolika, se už najdou duplikáty? Malá. A to nám zachránilo kejhák. Respektive, nám by se nic nestalo, ale zachránilo nám to koncert.

A teď co? Jsou to tedy duplikátní vstupenky? Nebo jim jen blbnul turniket? Třeba jim to opravdu jen nějak nefungovalo. Má slepá naděje v lidstvo mě stále neopouštěla. Po chvíli mi došlo, že pokud chceme na stání u podia, musíme projít dalším turniketem. A jak se později ukázalo, tak lístky kontrolovali ještě potřetí, při rozdělení stání a stání k podiu. Prošly jsme třema kontrolama na falešné lístky, což považuju za docela velkej úspěch. Vzhledem k tomu, jaké jsme s nimi měli problémy, tak už na ně musel být vevnitř někdo další. Nevím, jestli to byl ten, kdo nám je prodal nebo někdo podobně obezřetný jako my, kdo si pojistil, že vejde do haly mezi prvními. Já a Emily jsme ale měly nehorázné štěstí na rozhodnutí a na security. Byly jsme totiž už v hale, do které nás pustili. A v tom momentě už nikdo neřešil, že nám nefungují lístky. Rozdělily jsme se, abychom zjistily, co a jak, protože jít dvě za sebou by mohlo vyvolat podezření. Dokonce jsme si i vymyslely, co říct, kdyby se nás vyptávali... jak na policejním výslechu, srovnat výpovědi, aby byly stejné. E. ten lístek dolů nepustil, měla ale štěstí na kluka, který jí i přesto pustil. Byla tam ale dost dlouho a tak jsem se rozhodla, že půjdu k někomu jinému, když mi napsala sms, že jí to nešlo. A tak jsem šla k druhým schodům. Slečna, která pouštěla mě nehnula ani brvou. Koukla na lístek, zkusila to, vypípla mi odchod a když jsem ho přiložila znovu, už to fungovalo. Nekomentovala to jediným slovem. Dole jsme se s E. zase sešly a všimly si, že kontrolují vstupenky ještě jednou. To už jsem vážně myslela, že mě raní mrtvice.

Nevím přesně, co říkali, ale zaslechla jsem něco jako "no to oni jim to zas odpípli". A potom mumlali něco o časech. To, co jsme z toho vyrozuměly, naznačovalo, že chyba mohla být v tom, že nám to vypípli všechno už u vstupu a tudíž to už znovu nešlo. Ano, moje důvěra v lidi mě stále neopouštěla. Pořád jsem si říkala, že to třeba má nějaké jiné vysvětlení. Tušila jsem už ale, že nemá. Získaly jsme modré pásky a došly jsme na plochu haly s tím, že se podíváme shválně na facebookovou skupinu události, jestli se někomu nestalo něco podobného. A v ten moment už bylo jasné, že jsem naletěla podvodníkovi a že jsem nebyla ani zdaleka jediná. Já a Emily jsme ale byly zřejmě jediné, které měly tak nehoráznou kliku, že se souhrou různých náhod dostaly dovnitř. Frajer totiž stejné e-tickety prodal nejméně 12 lidem, ale podle všeho možná i víc. A ti lidé se už dovnitř nedostali, proto psali na facebook, že dotyčný je podvodník. Bylo mi z toho upřímně zle. Celá jsem se klepala a nemohla jsem uvěřit tomu, jak strašnou kliku jsme měly, vážně ne. Je to něco neuvěřitelnýho. Pořád jsem ale ze sebe nedokázala setřést ten pocit zrady. Proč? Protože jsem tomu člověku fakt věřila. Dokonce jsme se bavili o tom, jak máme oba špatnou vlastnost věřit lidem a pak se nám to vymstí. Přesto neměl problém s tím pokračovat ve svém podvodu a zatáhnout mě do svých plánů. Mně se to nevymstilo, dostala jsem se dovnitř... ale ten pocit zrady ve mně zůstal. Jsem totiž příliš naivní člověk, který nechápe, jak je vůbec někdo něčeho takového schopný. Jsou mi jedno jeho důvody pro to, co udělal... Okrást jiné nikdy není to správné řešení. Víte co? Vlastně mě to zajímá. Zajímalo by mě, co člověka vede k tomu, že udělá něco takového. Možná, že by k němu člověk potom i cítil něco jiného než zášť.

Ale i přesto, že šlo o podvodníka, tak jsem se díky tomuhle podvodníkovi dostala na nejlepší koncert svého života. Víte, že já chodím na hodně koncertů a už jsem na mnoho koncertech byla a budu a o mnohých řekla, že byly naprosto úžasné. Koncert Imagine Dragons ale skutečně byl tím nejlepším koncertním zážitkem. Takže jsem tomu člověku vlastně i tak trochu vděčná, protože... nás tam vlastně dostal. Jeho lístky, o kterých jsme netušily, že jsou falešné a naše víra, že se dovnitř zkrátka dostaneme. Poučení pro příště: Lístky jen od oficiálních prodejců. A kdyby náhodou od nějakého třetího zdroje, tak rozhodně ne e-tickety. Myslím si ale, že jsem se poučila dost na to, abych znovu pokoušela štěstí. Tohle totiž budu karmě splácet ještě tak dalších 10 let...